Tak napřed ta radostná zpráva: zdá se, že se už Britové konečně přenesli přes své vzpomínky na válku. Podle průzkumu agentury YouGov, jehož výsledky byly zveřejněny minulý týden, se Britové na Němce stále méně dívají jako na zlé muže ve vojenských botách. I když se Británie stále staví skepticky k Evropské unii a roli Německa v ní, zdá se, že Britové mají dnes skutečnou slabost pro to, jak to v Německu funguje – němečtí političtí představitelé, banky, školy a nemocnice jsou hodnoceny lépe než jejich britské protějšky. Německo je v Británii po Švédsku druhou nejobdivovanější zemí, po něm následují Spojené státy.

Mezi vlastnostmi, které si Britové s Německem spojují, vyniká „pracovitost“. Je to poněkud ironické, jelikož zuřivé pracovní tempo bývalo dříve důvodem, proč lidé nemohli tuto zemi vystát. V roce 1906 tak vysvětloval sociolog Max Scheler mezinárodní antipatii vůči svým krajanům, kteří „pociťují čistou radost z práce samotné – bez ohledu na její cíl, důvod, či záměr“. V přibližně stejné době formuloval jeho kolega Max Weber koncept „protestanské pracovní etiky“, kterým se pokusil popsat auru posvátnosti, jež v jeho vlasti práci obklopovala. Německo nyní slibuje tento ideál ztělesňovat lépe než kdy dříve – od neděle zastávají dvě jeho nejdůležitější politické funkce osoby vzešlé z protestantského prostředí. Angela Merkelová je dcerou luteránského pastora a prezident Joachim Gauck je pastorem sám.

Němci nepracují více než Britové

A teď ta špatná zpráva. Poté, co se Británie konečně zbavila obrazu Německa, který je již padesát let neplatný, přiklonila se k ještě mnohem staršímu stereotypu. Pravdou je, že Němci nepracují více než Britové. Zdá se dokonce, že pracují stále méně.

Ve zprávě EU o pracovním volnu z roku 2010 Německo se svými 40 dny ročně jasně vede – na rozdíl od „líného“ Řecka s 33 dny. V éře pružné pracovní doby a neustále pípajících Blackberry je jak známo velice těžké zjistit přesný počet odpracovaných hodin, v žádné z nedávných studií však Německo nevede před Británií, kde úředníci pracují 43,6 hodin týdně, zatímco průměr v EU činí 40,3 hodin.

Třebaže si toho britská média nevšimla, v Německu nedávno proběhla národní debata o tzv. syndromu vyhoření, neboli vyčerpání z nadměrného pracovního vytížení. Během posledních šesti let odstoupila řada politiků, šéfkuchařů a fotbalových trenérů z funkce z důvodu přílišného stresu. Na své výroční konferenci si minulý měsíc na pracovní únavu stěžovali i němečtí katoličtí biskupové. Vtírá se otázka, co by na to řekl Weber.

„Cílem práce by mělo být obecné dobro“

Nedávný výzkum ukázal, že většina psychiatrů de facto nedokáže z lékařského hlediska syndrom vyhoření přesně definovat, to z něj však ještě nedělá případ čistě německé úzkosti. Může to jednoduše znamenat, že v otázkách práce v bezdrátovými sítěmi zamořeném jednadvacátém století je Německo jednoduše napřed. V naší zemi běhacích koleček pro křečky si šestiměsíční volno, které si z důvodu pracovního vysílení rozhodl vzít generální ředitel banky Lloyds Antonio Horty-Osaria, v médiích vysloužilo – jako „záhadná nemoc“ – jen posměch.

Stálo by za to zamyslet se nad otázkou, zda něco jako typicky německé chápání práce skutečně existuje. Citát zakladatele německé firmy Krupp, který najdeme v nedávno vyšlých dějinách tohoto pruského ocelářského a zbrojního koncernu od Harolda Jamese, naznačuje, že protestanská pracovní morálka nemá mnoho společného s dlouhou pracovní dobou, ale spíše se snahou učinit práci smysluplnou: „Cílem práce by mělo být obecné dobro,“ říká zde Alfred Krupp, „pak je práce požehnáním i modlitbou“. Nedávné rozhodnutí firmy Volkswagen vypnout zaměstnancům mimo pracovní dobu jejich telefony Blackberry naznačuje, že tento ideál ještě není zcela mrtev.

Je možné, že nová láska Britů k „pracovitým“ Němcům prozrazuje víc o britské úzkosti než o německých úspěších? Pokud Němci pracují rozumnou dobu, dobře se při tom zasmějí a přitom jsou nejúspěšnější evropskou ekonomikou, proč my Britové musíme tolik dřít?