Od minulého roku se toho v lisabonské historické čtvrti Alfama změnilo jen málo, neřku-li skoro nic. Alexandre, Paula a João tu už před rokem byli. Právě zde plánovalimanifestaci, která pohnula březnovými vodami, shromáždila v ulicích téměř půl milionu lidí a která vstoupí do historie jako „demonstrace generace bez budoucnosti“. V životě tří mladých lidí došlo k určitým změnám a země rovněž není stejná jako dřív.

Největší ze tří přátel má výraz bohéma a ostře nabroušený jazyk. Sedmadvacetiletý Alexandre de Sousa Carvalho nad svým životem po 12. březnu nijak nejásá. „Co se změnilo v mém životě? Mám víc přátel na Facebooku a týden jsem byl známý,“ říká nad sklenicí piva s cigaretou v ruce. Už dva měsíce nedostal svých 900 eur stipendia a byl nucen odstěhovat se v Lisabonu z garsonky, kde bydlel sám. „Teď spím v nezařízeném pokoji v bytě, který sdílím s osmi dalšími spolubydlícími, z nichž některé ani neznám.“ Trpělivě čeká na své stipendium. Píše doktorskou práci z oboru afrických studií, konkrétně na téma dělba moci v Zimbabwe a v Keni.

Jako na horské dráze

Uplynulý rok šestadvacetileté Pauly Gilové, která z celé trojky působí nejvíc nesměle, není ale o nic menší bojovnicí, se podobal spíše jízdě na horské dráze: ukončila stáž v neziskové organizaci, byla nezaměstnaná (bez nároku na podporu) a nakonec si sehnala administrativní a sekretářskou práci za nízký plat, navíc jen jako „recibo verde“ [tzv. zelený příjem podle dokladu zelené barvy, který byl původně určen pro osoby samostatně výdělečně činné, je dnes v Portugalsku symbolem prekarity]. Mohlo by to být lepší. Ale i horší. „Už deset let se mi daří hradit výdaje,“ zdůrazňuje mladá žena.

Horší by mohlo být zůstat bez zaměstnání, jako se to stalo osmadvacetiletému Joãu Labrinchovi, který žije bez podpory v nezaměstnanosti, ale s bezvýhradnou podporou ze strany rodiny. Navzdory všem potížím si jde svou cestou. „Brzy budu mít práci. Připravuji projekt související s otázkami občanství.“

Pandořina skříňka sociálních protestů

Jestliže bylo protestní hnutí, které před rokem vytvořili, nestranické a laické a mělo oslovit nezaměstnané, pět set euristy, živnostníky, stážisty, stipendisty a příležitostné pracovníky, pak se časem proměnilo v něco mnohem širšího, dokonce v jakousi případovou studii pro sociology a politické analytiky. „Hodně lidí, mladých i starých, se po 12. březnu politicky probudilo,“ tvrdí Paula. „A přišli na to, že mohou převzít iniciativu a pokusit se věci měnit i bez podpory politických stran.“ Manifestace svolaná přes Facebook svým úspěchem nakonec přilákala i politické představitele, kteří v mladých organizátorech spatřovali zlatou žílu, jež by jim mohla přinést volební hlasy.

Organizátoři se chlubí tím, že otevřeli Pandořinu skříňku sociálních protestů nejen v Portugalsku, ale i v Evropě. „Ponecháme-li stranou období PREC [Período Revolucionário em Curso, původně označení pro období porevolučních aktivit následujících po tzv. karafiátové revoluci z 25. dubna 1974, které vyústilo v přijetí ústavy v roce 1976], nezažila naše země nikdy rok, který by byl na demonstrace tak bohatý.“ Po 12. březnu totiž následoval 15. květen, 15. říjen, 24. listopad a 21. leden. Vůdci hnutí z 12. března podle očekávání pozorně sledovali evropské demonstrace, především v Londýně a Aténách. „Řekové žijí v režimu úsporných opatření už dva roky. My jsme naštěstí takového stupně sociálního strádání nedosáhli.“ Podle Pauly skutečné násilí nevychází z lidí protestujících v ulicích, „ale zevnitř systému“.

Do ulic by mohlo vstoupit násilí

Všichni mají za to, že by násilí mohlo vstoupit i do ulic Lisabonu, Porta nebo Coimbry. „Nejsme, na rozdíl od toho, co chtěl vytvořit Salazar, lidem jemných způsobů.“ Alexandre se opírá o statistiky. „Populace, která závisela na sociálních dávkách od státu, díky nimž nespadla pod práh chudoby, bude nyní zavlečena do bídy.“

João si vzpomíná, že v roce 2011 byla dynamika trochu odlišná. Nesla se v rytmu písně od skupiny Deolinda [o „geração parva“, hloupé generaci], konce Sócratovy éry, růstu nezaměstnanosti, a možná i závanu svobody arabského jara. „Budoucí demonstrace nebudou nutně vycházet ze stejného modelu,“ tvrdí João za souhlasného přikyvování Pauly. Alexandre nesouhlasí: „Je nespravedlivé, že se musejí snažit pořád titíž, aby se konala demonstrace takových rozměrů, jako byla ta z 12. března. Přestaňte čekat na mesiáše.“

„Naši politici jsou jen lokajové“

Trojka, restriktivní opatření, nezaměstnanost: když Alexandre, Paula a João slyší tato slova, rozpálí se do běla. „Naši politici jsou jen lokajové, kteří nedělají nic jiného, než že poslouchají hlas svého pána – tj. Angely Merkelové a německých bankéřů.“ Všechny tři znepokojuje skutečnost, že „technokraté [Portugalce] infantilizují“.

Kritici hnutí je obviňují z toho, že jsou jen „hrstkou radikálních ‚Deolindů‘“, kteří protestují, aniž by pro budoucnost navrhli konkrétní řešení. „Možná nevíme, co chceme, zato velice dobře víme, co nechceme,“ odpovídají.

Paula by ráda nadále pracovala v Portugalsku a „usilovala o změny“, ale možné je i to, že nakonec odjede do jiných krajů. „Nebyla by to pro mě žádná novinka, už jsem takhle byla v Anglii a Lucembursku.“ Alexandre by chtěl za rok odjet do Keni, kterou se zabývá ve své doktorské práci, a sledovat tamní volby. A není si jist, zda se vrátí. „Chci to, co chtějí všichni. Chci, aby mě měla moje země stejně tak ráda, jako mám rád já ji.“