Ti, kdo v zahraničí třeba jen letmo sledují zprávy o dění v Nizozemsku, vědí, že v nich dnes zaznívá v podstatě jediná otázka: „Co se této tolerantní zemí přihodilo?“ Z této otázky zní upřímné zklamání, vytváří však i nový stereotyp. Stejně jako se dříve psalo o zdánlivě neomezené svobodě, která v zemi tulipánů panovala, nyní se pídíme po příkladech, které by pomohly ilustrovat křeče, jež zemi momentálně sužují.

A najít je není těžké – příležitostí je mnoho a vrchol představují nedávno spuštěné stránky, které mají sloužit k „udávání“ Poláků [internetové stránky spuštěné Stranou pro svobodu, které nabízejí občanům možnost stěžovat si na problémové chování imigrantů]. Dá si někdo v nejvyšších vládních sférách tu práci, aby pročetl depresivní sérii článků odsuzujících Beschwerdeportal, Ost-Pranger, l’appel à dénoncer les migrants, anti-Polish hotline, Dutch anti-immigration website? A to se zde omezuji jen na němčinu, francouzštinu a angličtinu.

Rozhořčení, které dávají okolní země najevo, je samozřejmě částečně spojeno s jejich vlastními zájmy. Deset velvyslanců střední a východní Evropy, kteří v otevřeném dopisu tyto internetové stránky kritizovali, by mělo, co se týče postavení menšin v jejich vlastních zemích, co vysvětlovat. A pokud jde o Evropský parlament, dá se říci, že čím je jeho vliv slabší, tím silnější slova volí. V otázkách volného pohybu osob navíc existují skutečné problémy – které vstup Rumunska a Bulharska do schengenského prostoru jen prohloubí.

To vše je pravdou, skvrna na koberci však mezitím nepřestává růst. A právě to si premiér Rutte dostatečně neuvědomuje. V Bruselu i jinde panuje nyní pocit, že ohledně Wildersova reálného vlivu na vládu [kterou podporuje, ač není jejím členem] zaznívá z Haagu mnoho nepravd.

Nejde o zcela izolovaný incident. Krize v souvislosti s dánskými karikaturami nám to již jednou ukázala – konflikty mezi vládami se vlivem dění uvnitř národních společností zvyšují. Otištění karikatur proroka Mohameda vyvolala na Blízkém východě řetězovou reakci. A naopak zahraniční konflikty budou mít na situaci v našich městěch čím dál větší vliv, jak se znovu ukázalo minulý týden v případě atentátu na bruselskou mešitu, který měl spojitost s občanskou válkou v Sýrii.

Stále tenčí hranice mezi naší zemí a zahraničím, ve kterém hraje imigrace zásadní roli, si žádá aktivní diplomatický přístup. Předešlá vláda [koalice mezi křesťanskými demokraty a sociálními demokraty vedená Janem Peterem Balkenendem] byla v tomto ohledu ostražitější. Když Wilders uvedl [v roce 2008] do kin svůj film o islámu Fitna [Rozvrat], podařilo se neblahým následkům delikátně zamezit. Díky sérii iniciativ, do kterých se zapojila i řada osobností z muslimské komunity, bylo možné hrozbu násilné reakce na Středním východě zmírnit.

Podobné diplomatické snahy však mohou být účinné pouze v případě rozumného konsenzu. Ruttovo rozpačitá mlčenlivost nám ukazuje zemi, která je ve svém přístupu k okolnímu světu rozpolcena. Mezi stranami, které vládu podporují, existují v pohledu na imigraci zásadní rozdíly a neshody uprostřed parlamentní většiny se v posledních letech stále prohlubují. Na počátku se jednalo o povahu islámu – je náboženstvím, či politickou ideologií? Tuto neshodu bylo ještě možné vyřešit tím, že se prostě smíříme se skutečností, že spolu nesouhlasíme. Nyní se však názorové rozdíly týkají samotné podstaty evropské integrace, tedy volného pohybu osob. Wildersova stránka naznačuje, že není třeba ke všem občanům Unie přistupovat rovnoprávně, a její tvůrci jsou přesvědčeni o tom, že otevření hranic bylo velkou chybou.

To v sobě skrývá ještě mnohem podstatnější rozdíly v přístupu k imigračním otázkám. Když politické vedení Strany pro svobodu (PVV) navrhuje, abychom i třetí generaci přistěhovalců, tedy vnuky nově příchozích, označovali za Allochtoon [cizího původu], vidíme zde jasnou volbu. Znamená to, že noví přistěhovalci a jejich potomci – kteří budou v roce 2025 tvořit přibližně čtvrtinu populace – se nikdy nestanou plnoprávnými členy společnosti.

Internetové stránky a Ruttovo mlčení svědčí o rostoucích rozdílech. Odsouzení Evropského parlamentu je důvodem k obavám, nejpalčivější je však bojácnost stran politického středu, včetně opozice. Ta stále není schopná přijít s politickým diskurzem, který by přinesl politickou vizi budoucnosti naší ekonomiky a symboliku přistěhovalecké společnosti. Za posledních deset let bylo o integraci řečeno vše, najít cestu z této slepé uličky se nám však stale nedaří.