Nicméně výsledek zatím nesplňuje očekávání. Evropská unie je podezřívavá a Španělsko vystřídalo Itálii v čele zemí s problémy souvisejícími s rizikovou prémií a dostalo se do „červené zóny“ obav investorů v eurozóně. V posledních dnech se navíc španělská ekonomika stala cílem tvrdých výpadů ze strany hlavních nestorů světového ekonomického tisku, rozličných zpráv investičních bank a paradoxně i samotného italského premiéra Maria Montiho: „Španělsko dává celé Evropě důvod k velkým obavám.“ Je pravděpodobné, že Monti ukazuje prstem na Španělsko ve snaze odvrátit zrak trhu od potíží Itálie a politické křehkosti jejích reforem. Tento styl politiky „zachraň se, kdo můžeš“, spočívající ve snaze poškodit souseda, byl hojný v období Velké deprese.

Kritické hlasy, které na účet hospodářské politiky Španělska zaznívají, jsou trojího typu. Za prvé panuje obava, že letos nebude dosažena hranice deficitu, protože průtahy se schválením rozpočtu způsobí, že snahy o snížení výdajů a zvýšení daní se budou muset realizovat v pouhých osmi měsících. Za druhé, reforma financí zdaleka není – podle prohlášení španělského ministra financí Luise de Guindose – tak „krajně agresivní“ jako pracovní reforma a je pomalá, protože neustále dochází k oddalování termínu a snižování kreditu, a za třetí, v krocích vlády není ani stopa po opatřeních, které by vedly k oživení růstu.

Jak předejít dlouhodobé stagnaci

V těchto zneklidňujících souvislostech bude Španělsko příští pátek předkládat rozpočet na rok 2012. Nikdo nepochybuje o tom, že v něm bude načrtnutá stezka jistého druhu válečného hospodářství. Vláda bude muset čelit na jedné straně požadavkům občanů (v první řadě bojovat s obrovskou nezaměstnaností, která je nejvyšší ze všech zemí OECD, a udržet systém ochrany) a na druhé straně vnějším nárokům (prioritou je snížit deficit veřejných financí). Právě tento rozpor, který je stále aktuálnější, vedl zakladatele Evropské rady pro vnější vztahy Ivana Krastova k vyjádření rostoucí pochybnosti: „Jsme svědky kolapsu důvěry v politické a podnikatelské elity (…) Volby ztrácejí svůj význam výběru jedné z alternativ a stávají se z nich procesy pro elity. Demokracie už není otázkou důvěry, nýbrž řízením nedůvěry.“

Mezi některými analytiky se šíří myšlenka odlišné cesty ven z velké recese. V očekávání dopadu nových střetů (týkajících se ropy, nerostných surovin, zemí s nově se rozvíjejícími trhy…) by se mohlo stát, že se svět ze svých problému pomalu zotaví a ekonomika několika málo zemí (včetně španělské) uvízne ve třídě „L“, ve které se vodorovná linka písmene bude prodlužovat do dlouhodobé stagnace.

Aby se tomu předešlo, bude zapotřebí shoda v diagnóze a dohoda mezi hlavními politickými, hospodářskými a společenskými silami. Stupeň poškození je tak vysoký, že nejspíš nebude stačit ani disponovat takovou absolutní většinou, jakou získala španělská vláda. Bude zapotřebí historický závazek mezi různými silami zastupujícími většinu občanů, jehož obsah nebude podřízen žádné ideologii a který bude založen na oboustranných ústupcích. Bude nutné pracovat pro blahobyt populace na základě dohody, která povede napříč rozdílnými sférami a bude začleňovat jak ozdravující opatření a strukturální reformy, tak politiku růstu.