V srpnu 2009 se Dmitrij Medveděv na videozáznamu, uveřejněném na jeho blogu, obrací ke svému lidu… a ukrajinským sousedům: „Naše bilaterální vztahy s Ukrajinou nikdy nebyly tak špatné. Od Saakašviliho vojenského útoku na Jižní Osetii, kde byly ukrajinské zbraně použity k zabíjení ruského civilního obyvatelstva a vojáků, vedou představitelé Kyjeva otevřeně protiruskou politiku.“ Jeho slova jsou jasně namířena proti ukrajinskému prezidentovi Viktoru Juščenkovi, kterého obviňuje z toho, že během rusko-gruzínského konfliktu v srpnu 2008 Saakašviliho podporoval.

Ruská mocnost se může do Juščenka klidně obout, na Západě to žádné dojetí nevyvolá. V roce 2004 byl nadějí Evropanů a části Ukrajinců, než se z něj stal vyvrhel ukrajinské politiky, který zradil Východ a zároveň nedokázal okouzlit Západ. Situace došla tak daleko, že se Juščenko ocitl před prezidentskými volbami bez peněz na kampaň a bez podpory, a existuje jen pramalá šance, že by byl opět zvolen. Od roku 1997 funguje vztah mezi Ruskem a Ukrajinou na bázi ‚velké smlouvy‘. Tato změť bilaterálních dohod pokrývá všechny možné oblasti (energetickou, hospodářskou, vojenskou, kulturní, humanitární atd.). Obě země ale vedle toho mají své vlastní politické cíle, které se občas s duchem dohody rozcházejí. Od té doby, co se dostal k moci Vladimír Putin, je například hlavním cílem Moskvy posílení ruského vlivu v post-sovětských zemích, jmenovitě na Ukrajině. Juščenko, který zvítězil ve volbách v roce 2004, od té doby Moskvu neustále dráždí tím, že toto paradigma zpochybňuje a pouští se do konfliktních témat.

Válka paměti

Nejvýznamnějším z nich je přístup Ukrajiny k NATO. Vstup do severoatlantické vojenské aliance byl přitom na programu zahraniční politiky země už mnoho let, aniž by to Moskvu nějak zvlášť popuzovalo. Juščenkova tvrdohlavost, s jakou kritizuje Moskvu, a jeho vřelé vztahy se Spojenými státy však napružily ruské představitele natolik, že z přístupu k NATO udělali hranici, jejíž překročení znamená konec dalších debat. Ještě je tu plyn, hlavní starost Evropanů a společný jmenovatel opakujících se sporů mezi Kyjevem a Moskvou. Krize z roku 2006 a 2008, které vyústily v přerušení dodávek do Evropy, způsobily, že ukrajinský systém je zranitelnější víc než kdy jindy. Manévr je jasný: je třeba oslabit Ukrajinu a zmocnit se její tranzitní sítě, představující její jedinou strategickou zbraň.

K degradaci vztahů mezi oběma zeměmi rovněž přispěla „válka paměti“, kterou Západ silně podceňuje. Juščenko bojoval za utváření ukrajinské identity založené nejen na revalorizaci národního jazyka a kultury, ale především na utváření historie vlastní „ukrajinskému lidu“, a tudíž odlišné od historie ostatních slovanských národů. Boj za uznání Holodomoru, hladomoru v letech 1932-1933, na mezinárodní úrovni je v tomto smyslu exemplární. Miliony venkovanů, kteří začátkem minulého století zemřeli v důsledku hladomoru, prezentuje prezident jako oběti genocidy řízené Stalinem. Pro Rusy představuje tento tah pokus přepsat společné dějiny.

Dají se po volbách očekávat nějaké změny? Kandidáti zamíchali kartami, když z opozice prorusky a prozápadně orientovaného tábora, která výrazně charakterizovala „oranžovou revoluci“ v roce 2004, udělali mnohem komplexnější problém. Janukovyč, který prozatím vede žebříček volebních prognóz, v minulých volbách výrazně prohrál. Tentokrát se chce obrátit i na jiné než jen své tradiční, prorusky orientované a spíše východní část země obývající voliče. Za tím účelem se musí zbavit image loutky v rukách Moskvy. Janukovyč nemá nic z ideologa. Podle mnohých expertů má omezené pole působnosti, neboť jeho politika vůči Rusku je ovlivněna protichůdně motivovanými zdroji financování a podléhá sporům uvnitř jeho politického uskupení, Strany regionů.

Julia Timošenková-citlivý stratég

Jeho hlavní politická rivalka, současná premiérka Julia Timošenková, hraje rovněž na různých frontách, vzdálena od původních postojů v zahraniční politice, shrnutých v článku „Zkrotit Rusko“, který vyšel v roce 2007 v časopise Foreign Affairs. Bývalá ikona „oranžové revoluce“ ví, že k vítězství potřebuje podporu Moskvy. Jako obratná taktička balancuje mezi dvěma póly. „Janukovyč má daleko větší sémantickou svobodu než ona, analyzuje expert centra pro středoevropská studia Tessier-Stail. Volební základna Timošenkové leží spíše na západě a ve středu země než na východě. Nemůže tedy o Rusku hovořit jako o příteli, může o něm mluvit leda jako o partnerovi. A to i když vede proruskou politiku.“

Kurzorem opět namířeným směrem na východ sledují volební favorité pouze celkovou tendenci usilující o navrácení Rusku jeho role lídra v post-sovětském prostoru. "Francie, Německo, Itálie, Spojené státy, ti všichni dnes uznávají důležitost Ruska," míní Anatoli Zemko, bývalý ukrajinský ministr zahraničních věcí. A naše zahraniční politika není od globálních problémů izolována. Především si ale ukrajinská politická třída nedělá iluze o rychlém vstupu do Evropské unie, která vzhledem k absenci reforem na Ukrajině ztrácí trpělivost.