Irsko bylo příkladným státem volného trhu. Jeho model sledovali od Maďarska po Honduras. Dnes ale zavádí nejdrastičtější škrty v mzdách veřejného sektoru, snižuje přídavky na děti a státní podpory jako žádný jiný stát EU. Stále rozpačitější občané této malé země strádají čím dál víc. Ministr financí Brian Lenihan, který za to nese největší díl odpovědnosti, poznemanal, že evropští partneři jsou „ohromeni naší schopností snášet útrapy.“ A dodal: „Kdyby se o totéž pokusili ve Francii, vypukly by tam nepokoje.

Od počátku úvěrových problémů bank v polovině roku 2008 Dublin představil tři rozpočtyseškrtané na maximum o odhadovaném objemu 5% HDP země. Rychlý propad v soukromém sektoru by se mohl zhoršit spíš než zlepšit a takové zkrácení výdajů by mohlo přispět k celkovému propadu irského hospodářství o 15%. Jednalo by se tak o největší pokles ekonomiky v dějinách jakékoliv vyspělé průmyslové země v době míru. Nezaměstnanost se nyní drží na 12,5% a počet osob pobírajících nějakou formu podpory (včetně zaměstnanců na zkrácený úvazek) přesáhl 400 000 lidí z celkové 4,5 milionové populace. Toto číslo by však před zastavením propadu mohlo snadno dosáhnout půl milionu a mohlo by být ještě vyšší, kdyby se mobilnější irští občané, spolu s nedávnými přistěhovalci, nevydávali hledat práci za hranicemi. Masová emigrace tak opět poskytuje bezpečností ventil sociálnímu napětí, tak jak tomu ostatně bylo v irských dějinách vždy.

Hospodářská tragédie

Minimálně dvě generace jsou tak zřejmě předurčeny k tomu, aby platili bolestivou cenu za pošetilosti zlatých kruhů, jejichž podfuky, švindly a podvody zavetešily Irsko nesolventními bankami žijícími ze státních peněz, vedle kterých vypadají jiné zkrachovalé banky ještě poměrně dobře. Jen pád banky Anglo Irish by mohl spolknout více než 30 miliard euro veřejných peněz, což odpovídá všem příjmům, které v loňském roce vybral irský stát na daních. Morgan Kelly, profesor ekonomie na University College Dublin předpovídá, že „dalším dějstvím irské hospodářské tragédie budou masové problémy se splácením hypoték způsobené nezaměstnaností a snižováním cen nemovitostí. Stejně jako další bankroty našich bezcenných bank.“

Slabá vláda v Dublinu se však zřejmě daleko více obává nebezpečí, že mezinárodní investoři sníží zemi úvěrový rating. Je proto rozhodnuta zabránit opakování řeckého scénáře, kde pokračující marnotratnost hrozí destabilizací celé eurozóny. Snížení veřejných výdajů o 20% na příští čtyři roky je v souladu se zásadním požadavkem pro členství v jednotné měně, a sice že členské státy musí udržet své rozpočtové deficity do hladiny 3% HDP. V Dublinu nikdo nepochybuje o tom, že kdyby se Irsko k jednotné měně nepřipojilo, tak by se dostalo do stejných potíží jako Island.

Irský politický systém byl po dlouhou dobu tribální, místní a klientelistický; tlustým kočkám se v době tygřích let dostávalo zajisté smetany, ale zároveň byl kapitalistický „jánabráchismus“ (ekonomika byla závislá na úzkých vztazích mezi vládou a soukromými společnostmi) vždy kombinován s určitým závazkem rovnosti. V době kdy byl Bertie Ahern ministerským předsedou, tak hájil způsob, kterým se jeho strana dvořila realitním developerům, stavebníkům a bankéřům při řadě národních společenských a sportovních událostí. Na vrcholu tygřích let prohlásil: „Kdyby nebylo těch chlapíků ze stanu na závodech v Galwayi, kteří vytváří bohatství, tak bych neměl co rozdělovat.“

Země šmelinářů

Ve skutečnosti však vládla ostrovu fantazie. Když se začaly objevovat vážné obavy o neudržitelném realitním boomu, který před pádem plnil státní kasu téměř z pětiny, Ahern ujišťoval, že „čas rozkvětu kvete ještě více.“ Nepodnikl žádné opravdové kroky ke snížení bezstarostné závislosti na realitách a stavebnictví. Kdysi ostrov svatých a učenců se stal zemí šmelinářů, spekulantů a montovnou amerických nadnárodních korporací. Irský hospodářský zázrak byl vždy halucinogenní, protože tyto americké firmy, které se zaměřovaly na chemický a farmaceutický průmysl a počítačový software zemi využívaly jako daňový ráj v Atlantiku a bránu na trhy EU. Ireland Inc byla vždy daleko bohatší než domácí pracovní síla, kde tři čtvrtiny pracujících pobíraly méně než 40 000 euro ročně, a to i v dobrých časech. V této době se popularita a smír s odbory kupovala za cenu snižování daně z příjmů. Když se Ahern v roce 1997 dostal do úřadu, platila průměrná svobodná osoba s platem 40 000 euro ročně 40,6% svého ročního příjmu na daních. V roce 2004 to bylo jen 19,7%.

Pokud teď v Dublinu převládá nějaký filosofický názor, tak následující: „Stejně jako v tygřích letech byla kořist všude kolem, dnes si musí každý naložit svůj díl trápení.“ Mezitím se zvětšují obavy, že šoková terapie Dublinu by mohla vést k deflačnímu šoku, který by způsobil nejen kolaps poskytování veřejných služeb, ale Irsko vystřelil směrem k depresi se vším všudy.