Čtvrť San Lorenzo, střed Neapole, sedm hodin ráno. Chlapec nesoucí v náručí těžkou krabici plnou konzerv se proplétá labyrintem zvlhlých uliček. Malému Gennarovi v oprané teplákové soupravě, s kapucí na hlavě a v sedraných teniskách začíná pracovní den.

To, že se tady takhle brzy po ránu plahočí, nikoho nepřekvapuje. V září 2011 začal Gennaro pracovat v obchodě se smíšeným zbožím. Šest dní v týdnu deset hodin denně plní regály, vykládá zboží a roznáší po čtvrti nákupy.

Gennaro snil o tom, že se stane informatikem, místo toho je pomocníkem v obchodě, což je mezi pracujícími dětmi v Neapoli nejrozšířenější zaměstnání. Pracuje na černo za necelé euro na hodinu, za týden si vydělá maximálně 50 eur. Gennarovi bylo nedávno čtrnáct let. Jeho matka Paola Rescignová by nikdy nevěřila, že ho bude muset jednoho dne o školu připravit. Dvacet let žila se svým manželem v bytě o 35 metrech čtverečních v zadním traktu jednoho z domů v San Lorenzu, nejzanedbanější čtvrti ve středu města.

Pak Gennarův otec onemocněl rakovinou a krátce na to zemřel. Paola Rescignová se dnes protlouká, jak se dá. Založila si malou firmu na úklid domů a o práci se dělí s několika dalšími nezaměstnanými ženami ze čtvrti. Vydělává 45 centů na hodinu, 35 eur týdně, tedy ještě méně než její syn. To ona budí každé ráno za úsvitu Gennara, aby přišel do práce včas. Má ještě šestiletou dceru, takže se musela rozhodnout: „Nemám peníze na to, abych mohla platit knihy oběma. Buď jeden, nebo druhý.“ Na stole v kuchyni leží „osmidenní chléb“, tříkilová šiška žitného chleba bez chuti, který dlouho vydrží a stojí jen 5 eur. V Itálii jde o stěžejní výrobek poválečného období ve znamení nedostatku potravin.

Dětí, které pracují jako Gennaro, jsou v Neapoli tisíce. Podle alarmující zprávy radnice, zveřejněné v říjnu roku 2011, zanechalo v neapolském regionu Kampánii v letech 2005-2009 školní docházky 54 000 dětí; 38 % z nich bylo méně než 13 let. Pomocníci v obchodech, číšníci, příležitostní roznašeči zboží, pomocné síly v kadeřnictví, pomahači ve vnitrozemských koželužnách a značkových kožedělných firmách, „kluci pro všechno“ na tržištích…- jsou vidět všude, při celodenní práci, za téměř všeobecného nezájmu okolí.

„Ano, byli jsme vždy nejchudším italským regionem. Ale to, co se tu děje dnes, jsme nezažili od druhé světové války,“ říká místostarosta Neapole Sergio d'Angelo. „V deseti letech tyhle děti pracují už dvanáct hodin denně a je jim naprosto upíráno právo na dětství.“ Rodiče žijí v ilegalitě a sociální péče jim může děti kdykoliv odebrat a umístit je do náhradních rodin.

Na situaci se podepsala italská krize. Od roku 2008 finanční zákony jeden po druhém zaváděly drastické úsporné plány. Kampánie v červnu roku 2010 zrušila ekvivalent francouzského „revenu de solidarité aktive“ („příjem aktivní solidarity“, doplňková sociální dávka poskytovaná osobám s nízkým výdělkem), a více než 130 000 rodin, které na něj měly nárok, se tak ocitlo v chudobě.Průměrný plat v regionu činil v té době 633 eur na obyvatele. Dnes polovina místních obyvatel soudí, že se jejich situace zhoršila. „Mladí lidé sami nesou břímě nejvážnější hospodářské krize od konce války,“ říká Sergio d’Angelo.

V Neapoli nemají děti z chudých rodin jinou možnost než se přimknout ke studiu nebo pracovat na černo. Třetí možností je vstoupit do řad Camorry, neapolské mafie. Právě proti této kruté volbě bojuje třiatřicetiletý speciální pedagog Giovanni Savino, který pracuje ve čtvrti Barra, v jedné z nejhorších čtvrtí v Neapoli, skutečném velkoobchodě s drogami, ponuré zóně zježené omšelými paneláky, jimž vládnou klany Camorry.

Týden co týden navštěvuje Giovanni Savino místní základní školu Rodino nacházející se uprostřed paneláků. Obchod s drogami tu jede naplno, každé druhé dítě má na kontě víc než sto dní absence ročně. Podle zákona by měly být děti s více než šedesáti dny absence ze školy vyloučeny. Ředitelka školy Annunziata Martireová a Giovanni Savino bojují s časem. Jednou týdně předává ředitelka pedagogovi seznam nepřítomných. Savino má deset dní na to, aby nalezl řešení dřív, než zasáhne sociální péče. Nejčastěji je to právě on, kdo se postará o to, aby tyto děti mohly závěrečnou zkoušku na druhém stupni ZŠ složit individuálně [bez vazby na školní zařízení], a nemusely tak odejít od svých rodin do náhradní péče.

Úředníci z radnice už se k panelákům ani neodvažují přiblížit a jen málokterý vychovatel je tak jako Savino schopen do Barry vůbec vkročit. Savinovo sdružení se jmenuje Il Tappeto di Iqbal, „Iqbalův koberec“, podle jména pákistánského dětského otroka [Iqbala Masiha], který se vzepřel a byl zavražděn.

Savinův hněv je namířen proti mafii, proti špatně fungujícímu vzdělávacímu systému a proti státu, „který nechává své děti na holičkách“. Itálie nemá na vyplácení sociálních dávek peníze. Podpora mladým lidem a rodinám závisí na energii 150 sdružení, která jsou závislá výhradně na dotacích od radnice. Od vypuknutí krize byly finanční prostředky určené na sociální podporu sníženy o 87 %. Už dva roky nedostává dvacet milionů vychovatelů v Kampánii mzdu a musí se zadlužovat… aby mohli pracovat. Kvůli nedostatku financí zavře své brány i Iqbalův koberec.

Giovanni Savino už přitom zachránil desítky dětí z Barry před žádostivostí nepříliš charakterních zaměstnavatelů či mafiánských klanů, které sem přicházejí rekrutovat své budoucí žoldáky. Jedním z prvních zachráněných je Carlo. Už ve třinácti měl tento dětský vrah tetování a na žádost klanu Aprea vydíral, kradl a zabíjel nožem. O čtyři roky později se stal pravou rukou Giovanniho Savina, kterému je naprosto oddán: „Nestačí mu, že ti pomůže udělat závěrečnou zkoušku. Neopustí tě. Zachránil mi život.“

Pak je tu Marco, který je ve svých 12 letech závislý na kokainu a je odborníkem přes kapesní krádeže. Nebo Ciro, skvělý student, z něhož se stal číšník, aby zachránil rodinu, jíž drželi nůž na krku mafiánští lichváři. Poslední, jedenáctiletý Pasquale, je pro Savina podle jeho slov zatím největší zkouškou. Když si ho vzal před devíti měsíci pod křídla, nechodil už Pasquale do školy a nikdy se do sytosti nenajedl. Chlapec s výškou metr třicet a tváří posetou pihami pomáhal rodině tím, že skládal zboží v jedné samoobsluze. V noci pak chodil krást měď na skládky nebo do skladů Trenitalia. „Vezmeš drát, takhle ho nažhavíš, pak ho přeřízneš a smotáš,“ říká furiantsky.

Pak mu ale v hlase zazní obava: „Hlavně neříkej mámě, že mám u sebe nůž, jo?“ Ve čtvrti Barra se měď a hliník vykupují na černo za 20 eur za kilo. Obchod mají v rukou děti. Když se Pasquala zeptáte, co by chtěl dělat později, najednou zmlkne. A pak se rozbrečí: „Budu dělat, co budu moct.“