Dorotce z Čaroděje ze země Oz stačilo třikrát srazit podpatky a několikrát tiše opakovat: „Nikde to není jako doma; nikde to není jako doma.“ Dnes je to právě tak jednoduché. Skype, internet, satelitní televize a jiné ještě novější technologie umožňují žít virtuální verzi svého života doma ve své vlasti – bez ohledu na to, kde se člověk fyzicky nachází.

Vezměte si například Francoise Letellierovou, bývalou francouzskou honorární konzulku v irském Corku. I po 43 letech v Irsku denně sleduje francouzské televizní zprávy, mluví více francouzsky než anglicky, a pokud možno čte francouzské noviny.

„Když jsem sem v roce 1969 přijela, francouzské noviny byly k mání jednou týdně, a to bylo vše,“ říká Letellierová. „Dnes mám jednadvacet francouzských televizních kanálů. Nadcházející prezidentskou kampaň můžu sledovat, jako bych byla doma ve Francii.“

Letellierová, která pochází z Normandie, dnes bydlí v Carrigtohillu, venkovské oblasti poblíž města Cork. Její dům se jmenuje Ma Normandie [Moje Normandie] a přestože výhled má na svěží zeleň hrabství Cork, zrovna tak by mohla být na francouzském venkově – kam se v květnu po 43 letech opět vrátí. „Asi jsem z Francie stejně nikdy opravdu neodjela,“ říká.

To Ryszard Piskorski se do rodného Polska vracet nebude. Na rozdíl od Letellierové má dvojí občanství, irské a polské. Opustit domov ho donutily ruské vojenské jednotky, když mu bylo devět, „10. února 1940“. Do Irska se dostal po deportaci na Sibiř přes Uzbekistán, Blízký východ a Londýn. Do Dublinu přijel v roce 1966.

„Zapomínal jsem polštinu,“ říká, „než jsem si pořídil polskou satelitní televizi a všechno se mi zase vrátilo.“ Polskou politiku a současné dění sleduje pomocí internetového rádia a o své vlasti dnes ví díky rozšíření komunikačních technologií více, než v 70. a 80. letech. „Pro mě je to opravdu fantastické,“ říká tento dvaaosmdesátiletý muž.

Mnohem mladší Polák, osmadvacetiletý webový designer Igor Kochajkiewicz, má ke své vlasti úplně jiný vztah. Po sedmi letech v Irsku je pro něj kontakt zprostředkovaný médii něčím samozřejmým. „S Polskem se příliš spjatý necítím,“ říká. „Jsem z generace, která má pocit, že může jít, kam chce, usadit se, kde chce. Národnost pro mne není tak důležitá.“ Je jasné, že mezi cizinci žijícími v Irsku (podle sčítání lidu v roce 2006 jich má být asi 420 000), existují v otázce vazby na domov masivní rozdíly. To však platí i o Irech žijících v zahraničí.

Pro Dannyho Darcyho, který se z irského Galwaye vydal před dvaceti lety na Majorku, je četba Irish Times a poslech radiostanice Galway Bay FM důležitou součástí každotýdenní mediální potravy. „Emigrace je dnes jednoduše úplně jiná, než když jsem odešel poprvé,“ říká. „Dříve mi známí z domu posílali videonahrávky hurlingových zápasů. Dnes si můžu dát v neděli snídani na slunci a poslouchat přenos z fotbalového utkání v Galway přímo z mobilu.“

Ir Dermot Arrigan, který žije již devět let v Barceloně, je jedním z 1,3 milionu čtenářů internetové verze The Irish Times. „Když chci vědět, co se zrovna děje, přečtu si The Irish Times,“ říká. Právě toto spojení s domovem a kulturou, které člověk fyzicky opustil, může být důvodem, proč mohou být přistěhovalci pokládáni za nedůvěryhodné. Existuje zde předpoklad, že jim chybí loajalita vůči novému domovu, že člověk nedokáže být spjat s několika místy zároveň. To je vážné nedorozumění, říká profesor Han Entzinger, ředitel katedry migračních a integračních studií na Erasmově univerzitě v Rotterdamu.

„Touto otázkou jsme se zabývali,“ říká Entzinger, „a náš výzkum ukázal, že pokud jsou přistěhovalci schopni udržovat kontakt se zemí svého původu, neznamená to menší pravděpodobnost integrace v hostitelské zemi.“ Jak profesor Entzinger dodává, „transnacionální identita“ se stále více stává normou a fakt, že většina zemí nyní povoluje dvojí občanství, je toho důkazem.

Irsko není výjimkou, zaostává však v možnosti umožnit svým občanům žijícím v zahraničí volit v parlamentních a prezidentských volbách. Například v nadcházejících parlamentních volbách si budou Francouzi žijící v zahraničí moci zvolit jedenáct svých zástupců. Dostupnost moderních technologií znamená, že ti, kteří budou v těchto volbách hlasovat, budou nejen dobře informováni, ale poprvé budou též moci volit po internetu. Jejich virtuální Francie v Irsku se tak stává stále více reálnou.

To je jedním z důvodů, proč Dr. Alan Grossman z dublinského Centra pro transkulturní výzkum a mediální praktiky termín „virtuální“ zcela odmítá. „Tito lidé obývají něco zcela reálného – je to velice reálný domov,“ říká. „Informuje nás tam, kde se nacházíme, ovlivňuje, co si myslíme. Rozšíření mediálních technologií zásadním způsobem zpochybňuje ustálenou vzdálenost mezi tady a tam.“

Simultánní identita podporovaná jednoduchým a transnacionálním přístupem k médiím je ale i dvousečnou zbraní, říká Dr. Aine O’Brienová, ředitelka Fóra pro migraci a komunikace Dublinského technologického institutu. Irové, kteří konzumují cizí média, jsou sami součástí tohoto fenoménu. Je jasné, že pojmy jako identita a občanství jsou mnohem proměnlivější a komplikovanější, než se na první pohled zdá, což je problémem pro národní vysílací kanály jako je irský RTÉ, říká Dr. O’Brienová.

„Vezměte si takový národní kanál, který věří, že jeho úkolem je vytvářet určitý druh soudržného mediálního příběhu v souladu s velice jasnými konvencemi, které se řídí pojmy jako je přízvuk, místní sounáležitost a tak dále,“ říká. Zdá se, jako by právě „domov“ prezentovaný kanálem RTÉ byl tím virtuálním, a ne domovem obývaným imigranty, jimž Skype, internetové zpravodajské servery a radiostanice umožňují žít současně doma i v zahraničí.