Když jsem se zamýšlel, co dnes spojuje Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko, tak mě s trochou nadsázky napadlo jediné: několik vrstev voňavého listového těsta prokládaného jablky, skořicí a rozinkami. Jedno z tajemství babiček pražských, prešpurských, krakovských i pešťských. Málokdo dnes na mapě dokáže najít, kde roku 1335 došlo k setkání krále českého, polského a uherského. Před 21 lety se se slávou ustavila skupina čtyř států, které spojovala minulost, upřený pohled do západní Evropy a úsilí o pocit bezpečí v NATO.

Visegrádské země se staly členy západních struktur a společný jmenovatel se však hledá čím dál hůře. Řada nadnárodních společností už nerozděluje Evropu na Východ a Západ; tu jednou spadá Praha pod Londýn, jinde Budapešť je řízená z Istanbulu. Banky mají regionální centrály většinou ve Vídni. Polsko se politicky právem snaží vyrovnat velikostí a významem Francii, u nás pokukujeme raději za La Manche a sen o "novom Švajčiarsku" se rozplývá i proto, že v alpských hvozdech na stopu gorily nenarazíte. Potíže maďarské ekonomiky přispívají k nepříliš optimistickému pohledu neobeznámených investorů na akciové a peněžní trhy okolních zemí.

Středoevropská identita se čím dál více roztavuje v příslovečném tyglíku globální kultury. Staromilcům, pro něž byla němčina regionální lingua franca, nezbývá než přihlížet, jak Maďar vedle Slováka na rakouských sjezdovkách objednávají "two small beers". České děti přestávají rozumět slovensky, protože na vlnách médií o slovenštinu nezavadí. A kdy jste naposledy viděli v distribuci nový maďarský či polský film? Když se v roce 1335 ti tři králové sešli ve Visegrádu, bylo cílem jejich rokování i vytvoření protihabsburské koalice. Ten dnešní, euroamerický Visegrád ale společného nepřítele nemá; pokud v tichosti zmizí, nikdo si toho ani nevšimne. Doufejme jen, že alespoň ten štrúdl věky překoná.