Oči Laury Tamiozzové jsou připoutané k displeji mobilního telefonu a její hlas, sice slabý, ale odhodlaný, se rozléhá sálem Farního centra svatého Sebestiána ve Vigonze, malé obci nedaleko Padovy. Za ní je vylepen plakát odborové organizace Filca-Cisl Veneto, která toto veřejné shromáždění svolala. Jsou na něm vyobrazeny řady hrobů a jména 25 zavedených firem, které musely za všeobecného nezájmu ukončit svou činnost. „Drahá Flavio, nebylo pro mně vůbec jednoduché napsat tento dopis, ale chtěla jsem Ti říct, že drama, které postihlo Tvou rodinu, je stejným dramatem, které postihlo tu mou.“

Laura Tiamozzová čte dopis, který adresovala 22. ledna pětatřicetileté Flavii Schiavonové, které sedí vedle ní. Velká krize je připravila o rodiče. Oba podnikali ve stavebnictví a oba spáchali sebevraždu. Giovanni Schiavon si 12. prosince ve své kanceláři prohnal hlavou kulku. Případ vzbudil velkou pozornost, protože Schiavon byl sice zadlužený, ale stát mu dlužil 250 000 euro. Antonio Tamiozzo se zase oběsil první lednovou noc ve skladu své společnosti, která zaměstnávala více než třicítku lidí.

Daniele Marini, ředitel nadaceFondazione Nord Est, vysvětluje, že „je těžké popsat typický portrét takového majitele firmy“, avšak je možné vyvodit několik společných rysů. Prvním z nich je malá, či dokonce minimální, velikost jejich firem, které povětšinou podnikají v zavedených sektorech jako stavebnictví, řemeslná výroba a podobně. Dále je to skutečnost, že v systému, v němž jeden malý či střední podnik (MSP) ze severovýchodu využívá v průměru služeb 274 dodavatelů, kteří realizují zhruba 80 % finálního produktu, jsou všechny místní MSP navzájem provázány.

Bankrot vnímán jako hanba

Podle údajů Cgia [odborová organizace MSP a řemeslníků] v Mestre si od vypuknutí krize sáhlo na život více než 50 drobných podnikatelů a řemeslníků z Benátska. „Sdílení práce se stává i sdílením života,“ vysvětluje spisovatel a novinář Ferdinando Camon. „Když je firma v krizi, její majitel nesmírně trpí, protože už není schopný zaplatit své zaměstnance a musí si utahovat opasek. To je příčina velké části sebevražd. Být nucen propouštět své zaměstnance, zavřít a vyhlásit bankrot je v kultuře pracovitých společenství na severovýchodě bráno jako hanba, porušení sociální odpovědnosti ze strany majitele firmy.“

Podle Camona nelze vyloučit, že některé sebevraždy „mají více či méně vědomě ukázat na dlužníka, to jest stát, jako na vraha, který nese za tato úmrtí odpovědnost“. Hněv roste a vztahy se světem politiky se zdají být nenapravitelně poškozeny. Po Tangentopoli [velkém protikorupčním tažení, které v 90. letech smetlo celou politickou třídu] měla ekonomika i společnost za to, že se jim bude lépe dařit bez brzdy v podobě „institucí“. Vůči státu tedy panovala nedůvěra, která byla zcela vzájemná: „Severovýchod je tajuplnou džunglí. Řím do ní nevidí. A když do ní vidí, tak nerozumí.“

Sami, nepochopeni a v izolaci

Jednou z mála jistot je, že podnikatelé z Benátska se cítí sami, izolovaní, opuštění, nepochopení. Ze setkání ve Vigonze se zrodil návrh na vytvoření Asociace rodin obětí krize. Co se týče různých profesních sdružení, ty se snaží zabývat těmi nejnaléhavějšími případy. Na konci února sdružení řemeslníkůConfartigianato z měst Asolo a Montebelluna představilo iniciativu Life Auxilium, službu psychologické pomoci majitelům firem v krizi. K dispozici je zelená linka (která vyřídí v průměru jeden telefonát denně) a poradenské centrum.

Jsou tedy tyto sebevraždy jen chmurným důsledkem vyčerpání jednoho „modelu“? Nutně tomu tak být nemusí. Ve skutečnosti „italská lokomotiva“ – region plný energie, místo ohromného spontánního rozvoje firem nejrůznějšího druhu – začala zpomalovat už na začátku prvního desetiletí nového milénia. Právě v té době totiž „rozvoj Severovýchodu, jaký jsme jej znali, začal ˛končit’, protože prvotní faktory této úžasné dynamiky dosáhly svého limitu“, můžeme se dočíst v publikaci Innovatori di confine. I percorsi del nuovo Nord Est [„Příhraniční inovátoři. Cesty nového severovýchodu, vydaném nakl. Marsilio v roce 2012), kolektivním díle vypracovaném pod vedením Daniele Mariniho.

„Bohatou nabídku pracovní síly vystřídala demografická stagnace a nedostatek místních pracovníků. Zavedené rodinné firmy měly najednou potíže s předáním vedení dalším generacím; venkov ve stále urbanizovanějším regionu, který dříve poskytoval dost volného místa, začal být přeplněný z hlediska prostoru i infrastruktury. Všechny dřívější faktory, které poháněly ekonomiku severovýchodu k prosperitě, dosáhly svých limitů“.

Stefano Zanatta, předseda sdružení Confartigianato Asolo-Montebelluna s tím naprosto souhlasí: „Krize odhalila slabiny systému. Ten je doposud velice roztříštěný, skládá se z malých a ještě menších firem. To byla z počátku, dokud vše jelo na plné obrátky, výhoda, ale kvůli krizi, která trvá už čtyři roky, nejsme schopni tomuto systému, který je silnější než my, čelit.“

Práce je vším

Při pohledu na čísla [čtvrtletní statistiky] Movimpresa z let 2006-2010 je zřejmé, že poměr mezi novými zápisy do obchodního rejstříku a ukončením aktivit je na severovýchodě negativní: zmizelo 6 023 malých a středních podniků. Podle Daniele Mariniho však malá firma není nutně předurčena ke krachu či marginalizaci na trhu. Je jen třeba, aby taková firma byla schopna učinit „evoluční skok“ v oblasti technologických inovací, organizaci výroby a služeb, a aby dokázala navázat „obchodně-výrobní vztahy s většími firmami mezinárodního formátu“.

Navzdory velkým změnám, ke kterým došlo za posledních dvacet let, je místní společnost silně „labouristická“. Všichni – majitelé firem i zaměstnanci – bez ohledu na společenskou vrstvu, generaci, či skupinu, do níž jsou řazeni, se s prací ztotožňují. A práce je také největší starostí místních obyvatel – především v této době. V roce 1996 sociolog Ilvo Diamanti [odborník na Severovýchod] přišel s následujícím varováním: „práce se stala novým náboženstvím. […] Obávám se, že se ženeme do náručí velkých problémů a to nejen hospodářského charakteru. Protože, jestli je práce opravdu vším, jestli uspokojení přináší hospodářských úspěch, v den, kdy růst zpomalí, budou mít dopady nejen ekonomickou povahu, ale také psychologickou.“

„Kultura a štěstí už nic neznamenají. Peníze – „schei“, jak se jim zde říká – jsou vším“, vysvětluje Ferdinando Camon. „Zadlužený drobný podnikatel nezažívá jen hospodářskou krizi: zažívá krizi totální. Nervovou, morální, mentální. Právě to jej vede k sebevraždě. Protože schei jsou pro něj jedinou hodnotou, a pokud je z tohoto hlediska jeho život deficitní, má za to, že už nemá smysl žít. Schei jsou absolutní hodnotou.“