Francouzský fotbalista Eric Cantona při autogramiádě své knihy fotografií "Elle, Lui et les autres" (Ona, on a ti druzí), v prosinci 2009, Paříž. (AFP)

Eric Cantona: pod dresem umělec

Poté, co hrál sám sebe ve filmu Kena Loache Hledá se Eric, je bývalá hvězda Manchaster United na plakátu jednoho z velkých francouzských divadel. Deník Le Monde přináší portrét legendárního fotbalisty a citlivého umělce.

Zveřejněno dne 26 ledna 2010 v 10:38
Francouzský fotbalista Eric Cantona při autogramiádě své knihy fotografií "Elle, Lui et les autres" (Ona, on a ti druzí), v prosinci 2009, Paříž. (AFP)

Debutuje v divadle, a to nijak polovičatě. Ve hře ze současnosti Face au paradis [Tváří v tvář ráji] režisérky Nathalie Saugeonové vystupujeEric Cantona na scéně hodinu a půl sám. Představení lze shlédnout od 26. ledna v pařížském Théâtre Marigny. V atmosféře konce světa hraje Maxe, muže umírajícího v ústraní sluje. A nemá ani trému. „Vím, kam jdu,“ říká Cantona, přičemž evokuje svou fotbalovou minulost. „Když jsem byl kluk, bylo mým snem hrát pro 80 000 diváků, a to jsem dokázal. Teď je to divadelní sál pro 400 osob…

Cantona je záhada. Proč francouzský fotbalista, kterého fanoušci anglického klubu Manchester United, v němž hrál v devadesátých letech, zvolili „hráčem století“, neustále přidává k dosud nabytým kulturním zkušenostem další? Jeho oficiální životopis vzbuzuje pozornost. Maloval obrazy. Hrál v jedenácti filmech počínaje Le bonheur est dans le pré (Štěstí je na louce, 1995) režiséra Etienna Chatilieze a konče Ensemble, c'est trop (Společně, to je moc, v sálech od 17. února) režisérky Léy Fazerové. Jako herec a koproducent filmu Looking for Eric režiséra Kena Loache se objevil i na festivalu v Cannes. Nedávno vydaná kniha představuje Cantonu-fotografa. Nese název Elle, lui et les autres (Ona, on a ti druzí, vydavatelství DDB), je sbírkou portrétů lidí bez domova a Cantona ji vytvořil pro nadaci Abbé Pierre. Cantona je také sběratelem umění. Producentem divadelních her. Založil produkční společnost Canto Bros. Pokud jde o Cantonu-umělce, je Francie skeptická. V jejích očích je to nezvladatelný, arogantní muž, který si nedokázal najít své místo. Anglie si ho naopakhýčká u nás nevídaným způsobem. Je pravda, že u Cantony fotbal vychází z umění. Při hře držel hlavu zpříma a efekt podtrhoval zdviženým límečkem dresu. Góly oslavoval tím, že se na místě zastavil a rozepjal ruce, jako by vstřebával ovace publika.

Deset nejlepších britských gólů Erika Cantony

SJeho otec Albert Cantona byl ošetřovatelem na psychiatrii a malířem. „Když bylo Ericovi deset let, díval se, jak maluji, a hodně kreslil, vypráví Albert Cantona. Chtěl, abych ho bral na výstavy.“ Eric Cantona opustil školu v patnácti letech, když vstoupil do klubu Auxerre, kde podepsal první profesionální angažmá. V Burgundsku hodně maloval. V roce 1988 vystavoval svá plátna v Marseille. Jeho malby jsou dramatické, expresionistické, hodně barevné, je na nich oheň, všude dolary. Jako sběratel začínal rovněž brzo. V 22 letech zakoupil desítku obrazů post-impresionistických malířů. Později přesedlal na současné umělce. Nedávno získal pět rozměrných pláten Ronana Barrota. Z fotografů je součástí jeho sbírky Saul Leiter, Sarah Moonová, Sabine Weissová, Lucien Hervé, Číňan Fan Ho... Už sedm nebo osm let Cantona nemaluje, ale fotografuje. Dělá tradiční fotografii, bez retuší a dalších úprav. Je to zemité jako on sám. Stejně tak nechce, aby byly retušovány portréty, na nichž je sám vyobrazen. „Proč bych měl být vylepšován, neprodávám iluzi.“ Má tři oblíbené náměty: barevné abstraktní detaily, černobílé býčí zápasy, které vystavoval, a lidi bez domova.

Newsletter v češtině

Násobit zkušenosti

Jeho vztah ke knihám je stejně jako k umění přímo tělesný. Od Pasoliniho viděl všechny filmy a četl všechny knihy. Na filmového festivalu ve švýcarském Locarnu v roce 2008 diskutoval na téma Pasolini se svým oblíbeným režisérem Bertrandem Bonellem, perlou autorského filmu. „Mluvili jsme o knize Qui je suis (Kdo jsem), kterou Pasolini napsal, když myslel, že zemře, vypráví Bonello. Ericovy reflexe týkající se této knihy jsou velice přiléhavé, velice osobní.“ Básníci, které Cantona obdivuje: Ezra Pound, Antonin Artaud, Yves Bonnefoy, režiséři Pasolini, Renoir, Fassbinder, spisovatelé Oscar Wilde či Hermann Hesse, malíři Zoran Music nebo Antoni Tàpies. Tento koherentní celek naznačuje, co sžírá Cantonovo nitro: expresionistické umění, které vypovídá, podobně jako hry, v nichž hraje, o smrti, válce, vyloučení, vykořenění, nočních můrách. Také o hledání sebe sama. Když mu bylo dvacet, chodil v Auxerre na psychoanalýzu. „Pomohlo mi to poznat sám sebe, říká. A pak se to zvrtlo.“

Máme před sebou portrét romantického, rozervaného umělce, toreadora, který si hledá své místo v aréně a cestu vpřed si klestí drsnými slovy a agresivními gesty – v roce 1995 Cantona ztrestal za urážky jednoho z fanoušků. Jeho vize jsou možná trochu klišé, ale myslí to upřímně. Chce se stát velkým hercem, tak jako byl velkým fotbalistou? Spíše působí dojmem, že by rád násobil své zkušenosti. „Je tolik věcí, které bych chtěl dělat…“ Plánuje film inspirovaný příběhem strýce původem ze Sardinie, prozrazuje Cantonův bratr Jean-Marie. Eric rovněž tvrdí, že se jednou stane válečným fotografem. „Za sedm let.“

Cantonův výpad proti fanouškovi v roce 1995.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma