Nadměrný schodek a veřejný dluh, výrazně deficitní platební bilance, slabá produktivita a špatná organizace ve veřejné správě, neadekvátní vývoj platové struktury a ještě mnoho dalších problémů zvyšuje nedůvěru vůči zemi, která do Bruselu pravidelně posílala nepravdivé informace o své ekonomické situaci.
Nicméně je třeba rozlišit dva problémy. Předně hrozí, že Řecko, pokud nebude schopné splácet dluh – jmenovitě státní – přestane být solventní. Nebezpečí je o to větší, že nesolventní Řecko může poškodit věrohodnost evropských zemí, jako je například Itálie, které vykazují podobné známky oslabení, i když v menším měřítku. Riziko je každopádně minimální: vyjma několika výjimečných záchvatů paniky jsou finanční trhy s to činit rozdíl mezi problémy jednotlivých zemí, co se kvality a kvantity týče.
Společná politika ekonomického vládnutí
Skutečný problém je jinde. Řecký případ je vážný v tom, že konkrétně ukazuje, jak současná organizace EU umožňuje ztratit na relativně dlouhém časovém úseku veškerou kontrolu nad ekonomikou členského státu a umožnit tak, aby se jeho chování výrazně vzdálilo unijním normám a standardům. A to i přes společnou měnu a makroekonomickou koordinaci řízenou Evropskou komisí a Evropskou radou. Případ Řecka odhaluje závažné mezery v evropském hospodářském řízení, které se projevilo jako příliš slabé, rozptýlené, nejednotné a nedostatečně nadnárodní. Bez pevnějšího a ambicióznějšího vedení odhaluje hospodářská politika jednotlivých zemí, ponechaná sama sobě na pospas, hluboké rozdíly mezi členskými státy a regiony EU, jako i excesivnost a nedostatečnou efektivitu unijní ekonomiky v době, kdy krize a světová konkurence vyžadují naopak společný postup.
Problém se jeví stejně jak očím Bruselu, tak Frankfurtu. Proto je třeba radikálně posílit disciplínu a koordinaci hospodářských politik států sedmadvacítky v jejich celku. Tento požadavek je o to zjevnější, usilujeme-li o solidní aplikaci Paktu stability a růstu, který umožňuje kontrolovat schodky a veřejný dluh na úrovni EU. Řecko zdaleka není jediné, kdo Pakt nerespektuje: Brusel zahájil „řízení ohledně nadměrného schodku“ vůči takřka všem členským státům. Kolektivní snaha o znovunastolení rovnováhy evropských veřejných financí a posílení jejich životaschopnosti v dlouhodobém horizontu je neuvěřitelná.
Krácení národní ekonomické samostatnosti
Aby ovšem tato snaha přinesla ovoce, bude muset Evropa najít způsob, jakým koordinovat koncepci a realizaci strukturálních reforem. Národní hospodářské politiky musejí být méně autonomní a nástroje unijní kontroly silnější. V opačném případě je ohrožena nejen finanční disciplína, ale také jednotný trh a stabilita eura. Tento problém by mohl stát draho země, které neustále brzdí komunitarizaci své politiky s cílem zachovat si suverenitu a v přesvědčení, že žádnou „externí disciplínu“ nepotřebují.
Solidarita
Lépe Řecku pomoci, než ho potopit
V listu The Guardian připomíná nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, že tytéž evropské instituce, které dnes odsuzují chování řecké vlády v oblasti ekonomiky, dlouhou dobu uplatňovaly, pokud jde o deficit veřejných financí, "dvojí normu": "jednu pro velké a silné země, druhou pro ty ostatní. Když překročil schodek ve Francii hranici 3 % HDP, objevily se vzrušené odsuzující reakce, ale nic víc." Americký ekonom zodpovědnost Řecka naprosto uznává, nicméně se domnívá, že by jeho partneři měli "podpořit snahy Papandréuovy vlády všemi prostředky, neotáčet se k řeckému lidu zády a nedělat mu tak život ještě složitější.
Řecko je jedním z nejchudších členů evropské rodiny." Avšak jak upozorňuje Stiglitz, "jedním z klíčů úspěchu evropského projektu je pocit sociální solidarity, který vyžaduje, abychom pomáhali těm, kdo jsou na tom nejhůř." Proto by podle jeho doporučení Evropská centrální banka "neměla ratingové agentury [které odhadují státní dluh] zmocňovat k tomu, aby de facto diktovaly pravidla, kterým by se měla řecká ekonomika podřídit", ale měla by spíše "rozvrhnout v čase rozpočtové cíle stanovené pro Atény". "Instituce jako Evropská investiční banka by [zároveň] měly financovat projekty stimulující ekonomiku a vyrovnávat dopady rozpočtových škrtů," uzavírá Stiglitz.