Za prvé, protože jako první by se do věci vložili věřitelé, jejichž hlavním cílem rozhodně nejsou zájmy Španělska. Za druhé, protože záchranná opatření by znamenala další škrty v rozpočtu. Za třetí, protože v případě takových zásahů všichni vědí, jak do toho, ale nikdo neví, jak ven.

Záchranná opatření vytlačují soukromý kapitál a snižují likviditu země. A za čtvrté, protože by opatření nefungovala: zásahy ze strany Mezinárodního měnového fondu spočívají v devalvaci měny a následném zvýšení zahraniční poptávky. To v eurozóně není možné, proto zásahy Řecka a Portugalska nic nezlepšily.

Kde se stala chyba? Jak to, že se mračna, která se po zásahu Evropské centrální banky v prosinci loňského roku dočasně vzdálila, tak rychle vrátila? Odpověď je jednoduchá, avšak zdrcující: nová vláda sice udělala ráznou reformu trhu práce, ale nedokázala se vypořádat se dvěma zásadními problémy, které podkopaly hodnověrnost Španělska, a těmi jsou finanční sektor a rozpočtová politika. Stav finančního systému je kritický. Španělsko selhalo ve snaze přesvědčit kapitálové trhy, aby refinancovaly její bankovní pasiva. Španělské subjekty mohou vydávat dluhopisy jen s ručením státu a jsou napojeny na likviditu ECB. Její logickou odpovědí na nové požadavky bylo omezení úvěrů, což řadu podniků potopilo.

Rozpočtová politika utrpěla újmu ze čtyř důvodů. Prvním je absurdní růst deficitu, kterým Španělsko trpí od podzimu a který vedl k tomu, že se pozorovatelé ptají, jaký je skutečný stav španělských veřejných financí. Druhým je nepřípustné zpoždění představení státního rozpočtu. Nejenže se promarnilo stodenní období, které měla předčasně zvolená vláda k dispozici, ale rozpočet byl navíc představen těsně po regionálních volbách v Andalusii a ukázalo se tak, že se Španělé podvolují politické naléhavosti.

Třetím důvodem je fakt, že letošní rozpočet je obětí populismu. Kvůli tehdejšímu slibu nesnižovat důchody a platy státním úředníkům a nezvyšovat DPH nezbývá vládě nic jiného, než snížit investice a pokusit se o daňovou amnestii. Trhy se ale nenechají opít rohlíkem. Je zřejmé, že stávající rozpočet zhoršuje ze střednědobého hlediska stav španělských veřejných financí a demonstruje neschopnost španělské vlády čelit problémům.

Autonomní oblasti nadále krvácejí a nikdo nevěří, že v roce 2012 sníží rozpočet o 27 miliard. Co dělat? Za prvé by vláda měla zapomenout na volby, ať už ty v Galicii a Baskicku, nebo ty všeobecné, a přesměrovat pozornost k jiným úkolům. Hlavní prioritou by mělo být znovunabytí hodnověrnosti.

Za druhé by se měl co nejdříve obnovit tok úvěrů. Toho lze dosáhnout jedině tak, že se navrátí důvěra v bankovní sektor a ten tak bude mít přístup na kapitálový trh bez ručení státu nebo injekcí likvidity od ECB. Jednou z alternativ je využití Evropského fondu finanční stability a rekapitalizace finančního systému.

Za třetí by se měl vypracovat hodnověrný, pozvolný a systematický několikaletý plán konsolidace veřejných financí. Co se týče výdajů, měly by se snížit platy státních úředníků, počet státních úředníků a zmrazit důchody, zatímco výdaje v oblasti vzdělávání a investice do vědy a rozvoje by se měly pokud možno zachovat. Co se týče příjmů, v průběhu následujících pěti let by se měl postupně zvyšovat HDP. Co se týče institucí, měla by se vytvořit nezávislá rozpočtová rada a zásadně přeorganizovat financování autonomních oblastí a představit model racionálního státu. Je nepřípustné, aby navrhovaná nařízení dala víc pravomocí Evropské komisi ke kontrole španělské vlády, než má španělská vláda ke kontrole neposlušných autonomních oblastí.

Po čtyřech letech krize, během nichž byly současná a předchozí vláda Španělska ve vleku událostí, už je možná pozdě něco změnit. Stále ale stojí za to se o to pokusit, protože Španělsko má před sebou možná poslední příležitost nekonečnou krizi urovnat. K tomu je však zapotřebí radikálně změnit přístup, počínaje opuštěním mylného populismu několika posledních let v opozici k vládě Josého Luise Zapatera.