Nemožný zákaz burky

Francouzská parlamentní komise zabývající se otázkou nošení burky předložila 26. ledna výslednouzprávu. Poslanci navrhují „rezoluci“, na niž by navazoval zákon zakazující nošení burky v prostranstvích veřejných budov, jako jsou úřady, nemocnice, školy, prostory veřejné dopravy apod. Podle zákona budou dané osoby muset „nejen ukázat tvář u vstupu do veřejné budovy, ale tvář si musejí nechat odhalenou,“ chtějí-li získat přístup k požadovaným službám. Dvě třetiny poslanců vládní většiny by si nicméně přály, aby byl zákaz rozšířen na celý veřejný prostor. „K donucovacímu prostředku, jaký představuje toto opatření [zákaz týkající se pouze veřejných budov], by většina chtěla připojit ještě veřejné zostuzení, poznamenává kriticky Libération. Podle paranoiků francouzské identity by tedy tyto ženy, které jsou spíše obětí než viníkem, měla policie zastavovat na ulici a sepisovat s nimi protokol.“

Legislativní zmatek

Po šest měsíců trvajících diskuzích „*stále není příliš zřejmé, zda skončí, či nikoliv, a pokud ano, zda to bude úkonem legislativním, reglementačním či jiným,“ konstatuje La Libre Belgique. „Jedna věc je totiž předpisem upravit podmínky vstupu do veřejných budov. Ale vytvářet zákony o tom, jaké oblečení se má nosit na veřejnosti, to je věc jiná,*“ píše belgický deník. V případě zákona plošně zakazujícího nošení burky skutečně hrozí, že ho ústavní rada či Evropský soud pro lidská práva zamítnou.

Vzhledem k těmto obtížím rezignovala na zavedení zákona zakazujícího nošení burky loni v září dánská vláda. Debata se nicméně znovu rozpoutala po zveřejnění výsledků ankety, podle níž pouze 200 žen nosí v Dánsku nikáb a 3 burku. „Ustanovení komise o burce mělo jediný cíl: umlčet nepříjemnou debatu“ vyvolanou Naserem Khaderem, píše Jyllands-Posten. Tento poslanec a mluvčí konzervativní strany pro otázky integrace požadoval zákaz nošení islámského závoje na veřejných prostranstvích, respektive soukromých zahradách viditelných z ulice.

Burka není průhledný závoj

Politiken se domnívá,že „bojovat plošným zákazem namířeným proti málo rozšířenému, sektářskému jevu paradoxně přispívá k posílení určitého náboženského konzervatismu.“ Podle dánského deníku „nejlepším způsobem, jak propagovat burku a nikáb, je‚ představit je jako problém. Tak se z nich stanou symboly – ne podřízenosti žen, ale protestu a výzvy adresované dánské společnosti, která neumí chránit své menšiny.“

Alice Thomsonová v The Times soudí, že „burka není neviditelný plášť; je výrazem pasivního zavržení společnosti, respektive agresivního hlášení se ke komunitě. Každá osoba nosící burku dává najevo své přání stát mimo společnost,“ tvrdí Thomsonová. „Nikdo přitom nechce, aby policie na ulici strhávala ženám šátek. Francouzi zacházejí příliš daleko, když chtějí zakázat burku ve veřejné dopravě.“

Za La Manchem totiž často panuje názor, že „zakazovat burku není britské,“ jak to vyjádřil Dominic Lawson rovněž v The Times. „Francie rezolutně vyznává antiklerikální politickou kulturu, podle níž nemá náboženství ve veřejné oblasti prostor. Náš přístup k náboženské odlišnosti je daleko tolerantnější. Dal by se vyjádřit větou: ‚Žijte a nechte žít.'“

Neblahé důsledky politické korektnosti

Jak nicméně argumentuje východoněmecká spisovatelka Monika Maronová, naše společnosti jsou tak pohodlně zakotveny v ochraně občanských práv zaručených ústavou, že si neuvědomují nebezpečí hrozící ze strany islámského fundamentalismu. Ve Spieglu Maronová obviňuje novináře hlavních deníků z toho, že brání kritikům islámu, aby se vyjádřili, stejně jako někteří západoněmečtí utopisté cenzurovali v roce 1988 kritiku východního Německa. „Debata se nevede o islámu a jeho kriticích, ale o naší důvěře v demokracii a našem právu vyžadovat zákony […], kterých bylo dosaženo během staletých bojů proti státnímu a duchovnímu despotismu. Od toho všeho bychom měli upustit, protože ten, kdo trvá na toleranci, nepřestane být tolerantní, když druhý být tolerantní nechce“. Podle této logiky by se islámské právo šaría mohlo stát německým zákonem, aniž by to vyvolalo nějaký protest, neskrývá své rozhořčení Maronová.

V EVROPĚ

Zákaz ano či ne? Debata zůstává otevřena

Francie není jedinou evropskou zemí, která nastolila otázku nošení islámské burky nebo kde se na toto téma rozvinula debata. „V Itálii zákon z roku 1975 zakazuje zakrývat si na veřejných místech obličej kapesníkem nebo helmou z důvodu zachování veřejného pořádku,“uvádí La Stampa. Právě o tento zákon se podle turínského deníku „opírali někteří radní z Ligy Severu [xenofobní a regionalistická strana], když zaváděli lokální zákaz nošení burky.“ V Belgii, kde „neexistuje národní zákon o nošení burky,“ se některé obce rovněž „chopily iniciativy a zavedly zákaz nošení burky na veřejných místech nebo se odvolávají na obecní nařízení zakazující maskovat se mimo období karnevalu,“ upřesňuje Le Soir.

V Nizozemí a v Dánsku se projednává několik návrhů zákona zakazujících nošení burky v prostoru veřejných budov, jako jsou školy, úřady, soudy apod., dodává La Stampa, podle níž v Rakousku „vláda, sledující narůstající počet zahalených žen na území státu, otevřela debatu týkající se této otázky“. V Itálii předložila Liga Severu návrh zákona, podle nějž každé osobě, která „z důvodu náboženské víry ztěžuje či znemožňuje zjištění své totožnosti,“ hrozí pokuta ve výši 2 000 euro. Velká Británie „od myšlenky zavedení zákona upustila, ale ředitelé státních a konfesijních škol mohou nošení burky v prostoru školního zařízení zakázat.“