Teď, když celá Evropa mluví německy, je nutné si osvojit toto slovíčko: schadenfreude. Znamená „mít radost z cizího neštěstí“. Jeho ekvivalent není možné najít snad v žádném jiném jazyce, a proto jej téměř všechny jazyky přejaly v původní podobě. Ovšem tento pocit zcela zjevně není vlastní pouze Němcům. Ve skutečnosti v této smutné Evropě dnešních dní převládá.

Jak je vidno z nedávných prohlášení Montiho a Sarkozyho, neštěstí jedné země je důvodem k velké radosti ostatních států, které mají za to, že tím mohou vyhnat zlé duchy svých vlastních strastí. Ani my se tomu nevyhýbáme. Vzpomeňme na úlevu, kterou jsme pocítili, když riziková prémie u italských dluhopisů převýšila španělskou nebo když jsme měli za to, že neštěstí Řecka nás vzdalovalo od propasti. Místo toho, abychom se soustředili na naši vzájemnou závislost, na to, co nás spojuje, necháváme se unášet impulzem narcistického odlišování se a emocemi spíše než rozumem.

Zatěžujeme Evropu negativními sentimenty, které nás vzdalují od toho, co by mělo být logickou reakcí na takovou situaci, to jest vzájemně spolupracovat tím nejefektivnějším způsobem ve snaze dospět ke společnému řešení. Z tohoto hlediska byla reakce španělského premiéra Rajoye na prohlášení výše zmíněných představitelů správná. To, na čem záleží, je euro a opatrnost při veřejných projevech. Ať každý plní své úkoly, a nalezneme řešení pro všechny. Dodejme, že vždy je možné nesouhlasit s volbou těch nejlepších prostředků či jejich aplikací, ale dát volný průchod vášním si dovolit nemůžeme.

Zahleděni do sebe sama

Jestli je něco, co v politice vyvolává paniku, pak je to její podřízení těm nejtemnějším emocím, jako této schadenfreude či nezodpovědnému ukazování na viníky celého neštěstí. Zcela zřejmě stále potřebujeme obětní beránky, kteří by odůvodnili naše neštěstí. Je to něco, co na povrch vyplouvá skoro přirozeným způsobem, ve chvíli kdy se uchylujeme k nacionalistickému pohroužení do sebe sama, které má tak blízko k viktimizaci. Je to konstanta našich evropských dějin.

V dřívějších dobách bylo právě toto zdrojem téměř všech válek na našem kontinentu a dnes hrozí potopením tak nadějného projektu. Možná proto, že má sklony k tomu živit, jak dobře vědí populističtí lídři, ty nejprimitivnější a nejradikálnější reakce. Skutečnost, že Marine Le Penová představuje podle průzkumů veřejného mínění možnost, která láká obrovské množství mladých Francouzů, či že hlavní kandidáti stavějí svou kampaň před nadcházejícími prezidentskými volbami na grandeur de la France [velikost Francie], nevěstí nic dobrého.

Svým způsobem je logické, že je na vzestupu emocionální rezistence, i když jen jako kompenzace za chladnokrevnost trhů vyznačujících se necitlivostí k sociálním ranám, které působí, a jako reakce na bezbrannost vůči jednostrannosti předkládaných řešení. Za stávajících okolností jsou pocity jako rozhořčení více než ospravedlnitelné. To bude mít totiž vždy navrch před strachem, dominantní vášní. Není však přijatelné, že tyto vášně zastírají schopnost zvolit správné jednání.

Média podněcující národní konflikty

Obecně vzato je pro nás lepší, když se dobře srozuměným zájmům podaří zklidnit vášně. A nikdo nepochybuje o tom, jaké jsou naše zájmy na této obtížné křižovatce. Více Evropy a méně etatického solipsismu. Avšak to je pravý opak toho, co lze vysledovat z evropských průzkumů veřejného mínění, povzbuzovaného nezodpovědnými politickými aktéry a části médií, které v řadě zemí mají za to, že objevily zlatou žílu v podobě nekonečného podněcování k potenciálním národním konfliktům. Či dále ještě v katastrofismu některých tvůrců veřejného mínění.

Malá ukázka: před několika dny Wolfgang Münchau na stránkách týdeníku Der Spiegel uvedl, že se dnes Španělsko nachází ve stejné situaci, v jaké bylo Řecko před dvěma lety. Jde o výrok, který připravuje půdu pro sebenaplňující se proroctví. A který ve stávajícím kontextu blokuje jakékoliv rozumné řešení této krize. Nebudeme mít více Evropy, pokud se nevydáme rozhodným krokem na cestu budování evropského démosu, z níž jsme už o několik kilometrů vrátili. Je možné, že nás to nechá chladnými, že nikdy nebudeme v Evropě cítit stejně povzbuzující teplo, které nacházíme v národních vazbách. Ale nikdy nebylo jasnější, že emoce musíme uklidnit a podřídit je imperativu zájmů. Vášně, zájmy, prostě život!