Vyberte si jazyk
Všichni sice mluví o Afghánistánu, ale každý má svůj vlastní zájem. V Německu je válka v Hindúkuši jen záminkou pro politické spory. Do diskuze se míchají i zástupci církve, kteří se o ni za těch posledních osm let moc nezajímali. Zastánci NATO prohlašují, že je v sázce důvěryhodnost celé Aliance. Kancléřka se politicky chová jako slon v porcelánu a její ministr obrany se zamotal do milosrdných lží o smrtícím útoku v Kundúzu.
Toto vše je však od Afghánistánu a Afghánců na hony vzdálené, což je vzhledem k množství ostatků, které pod Hindúkušem tlejí už od roku 1979 [datum sovětské invaze], smutné. Ale důvod proč je třeba jít k jádru věci je jiný: západní společenství a s ním i Němci zabředli do afgánského bahna až po krk. Otázkou je, které cíle jsou splnitelné a které nikoli. Afghánský magický čtverec vypadá následovně: nastolení míru a obnova země; demokracie, právní stát a práva žen; všeobecný rozvoj země; zřeknutí se geopolitických ambicí ze strany zahraničních velmocí, čemuž se léta brání. Stejně jako v hospodářství, všech těchto cílů nelze dosáhnout najednou. Vše fungovat nemůže a fungovat nebude. Protože to zkrátka není možné. Co se týče prvního cíle: mír, obnova a usmíření nenastane, dokud nebudou mít své slovo i tradicionalisté a fundamentalisté. Společně totiž představují většinu.
To zahrnuje i druhý cíl: demokracie a nový právní stát budou muset poskytnout široký prostor tradičnímu islámskému pojetí práva. Ženy tak zůstanou stranou: s tradicionalisty budou muset na vzdělání, profesionální uplatnění a odložení burky počkat. S talibanci pak ještě déle.Třetím cílem je všeobecný rozvoj země. Toho se nepodaří dosáhnout, pokud se nezapojí i obecní stařešinové a extremisti. Je nemožné cokoliv stavět, když kolem vládne zákon zbraní. Aby se dalo něco vybudovat a k něčemu dojít, je třeba uzavírat obchody a to i na úkor vzrůstajícího počtu „moderních“ Afghánců. Čtvrtý cíl: vměšování cizích mocností. To nepřestane, dokud bude jediný klan závislý na zahraniční pomoci v podobě dodávek zbraní. Usmíření a účast všech na moci je, jak je již uvedeno výše, základním předpokladem.
Iluze stažení se za každou cenu
Jedním slovem, tyto čtyři cíle si odporují. Jediným způsobem, jak pokročit je se některých věcí se zřeknout a stanovit priority. Občanské války totiž zřídkakdy skončí dříve, než jeden z táborů získá navrch a zmocní se skutečné moci. Argument, že se Afghánistán po odchodu mezinárodních sil opět ponoří do občanské války, je už přežitý. Občanská válka totiž nikdy neskončila. To je důvod proč se ti, kteří hlásají „stažení za každou cenu“ mýlí stejně jako ti, kteří počítají s vojenským úspěchem nad islamisty.
Ať tak či onak, talibanci nakonec mít podíl na moci budou. Jsou dětmi obětované generace. Generace, která vyrostla v bídných podmínkách uprchlických táborů v Pákistánu bez, či téměř bez, jiného vzdělání než Koránu, „z nadšení“ naučeného nazpaměť. Navrhnout bývalým talibancům účast v programu na začlenění do společnosti a sehnat jim práci vypadá na papíře jako skvělá myšlenka. Ale to bude trvat roky a všechny stejně nepřesvědčí. Obětovaná generace zůstává obětovanou generací. Afghánistán potřebuje více času, než mu politické pohnutky Angely Merkelové ponechávají. A to je další tvář afghánské tragédie.
Koalice
Pro Evropany je válka stále větší zátěží
Po osmi letech války už průzkumy veřejného mínění začínají unavovat. V Německu se vláda chystá požádat parlament o svolení k vyslání dalších 850 mužů do Afghánistánu, ve chvíli kdy jsou podle průzkumů dvě třetiny Němců pro stažení všech svých 4 280 vojáků z této země. Ve Francii opozice vyslovuje pochyby o samotném opodstatnění intervence a vyslání posil odmítá. Nizozemí nedávno ohlásilo, že se chce z Afghánistánu stáhnout v roce 2010. I britské veřejné mínění, které až doposud stálo za svou vládou, toho začíná mít dost. „Všechny evropské státy ocejchovaly svou politiku v Afghánistánu podle svých vztahů se Spojenými státy místo toho, aby se spíše dívaly na vlastní zájmy a vlastní prostředky,“ lituje Nick Witney, bývalý šéf Evropské obranné agentury.
Evropská účast je spíš symbolická
Když dáme stranou armádu britskou, německou a francouzskou o síle 10 000, respektive 4 280 a 3 750 mužů, které tak reprezentují z hlediska velikosti druhý, třetí a čtvrtý koaliční kontingent, účast malých zemí je často velice symbolická a různorodá (250 Albánie, 50 Finsko, 10 Bosna…), že funkcionářům NATO komplikuje práci. K tomu se přidávají jazykové problémy, koalice má 43 členů … A pak ještě „výstrahy“, omezení, které některé členské země svým ozbrojeným silám na bojišti ukládají. Jinak řečeno, pro americkou armádu se řízení některých operací s evropskou účastí podobá hlavolamu. Na druhé straně je pravda, že Američané, kteří vojenské operace v Afghánistánu vedou a kde brzy budou mít 100 000 vojáků, od účasti Evropanů, kterých dohromady není ani 40 000, očekávají spíše politický symbol než vojenský efekt.
Isabelle Lasserre,Le Figaro (Paříž).
