Na západní straně ostrova Madeira, na bouřlivém pobřeží Atlantiku, se pod útesy nachází Marina do Lugar de Baixo, přístav, který měl za cenu skromných padesáti milionů euro poskytovat útočiště těm nejluxusnějším jachtářům.

Od té doby, co byl roku 2005 přístav postaven, jej už třikrát poničily obrovské vlny, kvůli kterým se sem neodváží připlout už ani ti nejdobrodružnější jachtaři, natož miliardáři proplouvající na svých palácích. Dnes je přístav opuštěný a přes cestu, po které se na břeh mohl vydat řekněme takový Roman Abramovič, visí řetěz. Bílá budova jachtařského klubu je prázdná.

Zrovna tak podivuhodné jako vlny, které bijí o břeh poblíž Lugar de Baixo, jsou vlny peněz, které ostrov patřící Portugalsku zalily z fondů Evropské unie. Třebaže výstavbu maríny financovala polonezávislá místní madeirská vláda, 3,5 milionu euro na ni přispěl Brusel, který nehleděl na varování, že část pobřeží, jež si oblíbili ti nejotrlejší surfeři, nebude pravděpodobně pro jachty to pravé.

Podobně je tomu v případě promenády a restauračního komplexu v nedaleké Frente Mar Madalena, kde nás rezavějící tabule informuje o 1,2milionovém grantu, který na stavbu věnovala EU. Zde developeři přehlédli nebezpečí balvanů padajících z místních útesů – až do chvíle, kdy jeden z nich před dvěma lety prorazil střechu restaurace, jež od té doby zeje prázdnotou. Skutečnou dírou je však především ta, kterou tato přebujelá, veřejnými penězi financovaná výstavba udělala v madeirském rozpočtu, zatímco se ostrov snažil stát se letoviskem podobným jižněji ležícím Kanárským ostrovům.

Řecko v Atlantickém oceánu

Madeira se totiž nyní topí v dluzích hlubokých jako okolní vody Atlantiku. Přestože populace ostrovanů nepřesajuje 250 000, místní správa dnes dluží asi 6 miliard euro, což v přepočtu na jednoho obyvatele představuje téměř dvojnásobek dluhu kontinentálního Portugalska. Tato finanční krize, která vyšla najevo až loni na podzim, představuje pro lisabonské lídry, kteří již sami museli s Bruselem a IMF vyjednat záchranný plán ve výši 78 miliard euro, pořádnou ostudu. „Madeira je jako Řecko v Atlantickém oceánu,“ říká radní za opoziční madeirskou Novou demokratickou stranu Gil Cana. Ten usrkává kávu na jednom z náměstí Funchalu, příjemně vlahého hlavního města Madeiry, a vypadá přitom zrovna tak uvolněně, jako kolem přecházející britští a němečtí turisté, kteří si ostrov oblíbili pro jeho pověst klidného místa.

Cana má však v kapse plechovku pepřového spreje, a pokud vychází z domu po setmění, bere si s sebou pistoli Browning o ráži 6,35 mm – obě má povolení s sebou nosit pro vlastní ochranu. V malém madeirském společenství dlouhodobých usedlíků může mít hlasitý politický názor neblahé důsledky. Gila Canu již dvakrát zbili, vypálili mu bar, který vlastní, a jeho rodině zničili několik aut.

Podle něj za tím stojí přívrženci guvernéra ostrova, devětašedesátiletého Alberta Joao Jardima, který zde vládne od roku 1978, což z něj dělá jednoho z nejdéle sloužících demokraticky zvolených lídrů v Evropě. Popularita kontroverzního politika, který připomíná éru portugalského diktátora Salazara, pro jehož vládu Jardim kdysi psal propagandistické materiály, byla zpevněna (a to doslova) miliardami, které Jardim utratil na zvelebování ostrova, jenž byl před koncem portugalské diktatury v roce 1974 chudobnou a od světa odříznutou oblastí.

Špatný příklad jak utrácet eurofondy

Dnes spojuje dříve izolované horské obce Madeiry nová stodvacetimílová síť silnic a tunelů, což cestu napříč jejími strmými sopečnými vrchy snižuje ze čtyř hodin na pouhou jednu. Mnoho peněz však pochází z dvoumiliardového grantu, který k ostrovu plynul během minulých 25 let z EU. Když asi před deseti lety počal jeho tok vysychat, začal si guvernér Jardim místo toho půjčovat na volném trhu, prostřednictvím developerských firem podporovaných veřejnými prostředky. Výstavba tak pokračovala a dnes se i ty nejmenší vesničky mohou chlubit okázalými kulturními středisky, plovárnami a fotbalovými hřišti.

Jak poslušně hlásí vládní deník Jornal, guvernér přestříhává pásku během téměř 450 zahajovacích slavností ročně, které zároveň využívá jako politické mítinky a během kterých ve svých dlouhých proslovech kritizuje své politické protivníky. „Obvinil mě, že jsem komunista, Marxista, člen hnutí Opus Dei, a ze spousty jiných věcí,“ povzdychne si Michael Blandy, předseda Blandy Group, která je součástí mocné anglické obchodnické komunity, jež se na ostrově usídlila před 200 lety, kdy se Madeira díky své pozici stala důležitou zastávkou lodní dopravy na cestách jak do Starého, tak do Nového světa.

Michael Blandy se dnes kromě výroby madeirského vína věnuje i hlavnímu místnímu nezávislému deníku, kterého je vlastníkem. „Guvernér Jardim je sám relativně rozumný člověk a v dřívějších dobách udělal pro rozvoj ostrova mnoho dobrého,“ dodává Blandy, který si stěžuje, že Jornal, jenž dostává ročně 3 miliony eur z veřejných fondů, představuje nečestnou konkurenci. „Kolem roku 2000, když se peníze z Bruselu začaly tenčit, přišel Jardím s kreativnějšími účetními metodami – zakládal firmy, které si mohly půjčovat na stavby dalších silnic a golfových hřišť. Celé se to úplně vymklo kontrole.“

Zatímco mluvčí Evropské komise trvá na tom, že „EU na Madeiře spolufinancuje mnoho dobrých projektů“, německá kancléřka Angela Merkelová ostrov nedávno označila za příklad toho, jak by regionální fondy EU utráceny být neměly. Jardim na kritiku své finanční správy odpověděl svým typicky bojovným stylem a označil slova Merkelové za „ignorantství“. Taková populistická rétorika vyhovuje madeirské veřejnosti, která Jardima loni v říjnu zvolila guvernérem na další čtyřleté období, třebaže pouhými 48 %, což představuje nejhorší výsledek v jeho dosavadní třiatřicetileté polické kariéře.