Ještě mnohem dříve, než směli do cely Anderse Behringa Breivika vstoupit psychiatři, se pod drobnohledem mezinárodního tisku ocitla naše národní psychika. Až na pár výjimek došli novináři k závěru, že Norsko ztratilo jednou pro vždy svou nevinnost. Šangri-La, které bylo 22. července napadeno, nemůže být již nikdy obnoveno.

Z podrobného rozboru mediálního pokrytí teroristického útoku v evropském a americkém tisku vyplývá, že žádný z výrazů nebyl používán více než právě „ztracená nevinnost“. Názorným příkladem je titulní strana listu Le Monde z 24. července: „Norsko ztratilo svou nevinnost.“ V úvodu editorialu otištěném v britském deníku The Observer se zase dočteme, že „Norsko má ve zvyku považovat se za tu nejzdravější, nejbohatší a nejmírumilovnější zemi na světě.“ Nevinnost a dojemná rovnostářská otevřenost se roztříštily na kusy.

Ovšem tato vize z odstupu, vlastní zahraničním pozorovatelům, je jen iluzí, reportáže jsou jen přestrojenou sebediagnózou a řeči o „introspekci“ otřepanými frázemi. Všichni zahraniční novináři totiž použili stejnou metodu nastaveného zrcadla: nejedná se totiž o předsudky cizinců týkající se Norska, ale o předsudky naše vlastní.

Když novináři pracují v zemi, jejíž jazyk ani kulturu neznají, vyhledávají pomoc interpretů, kteří jim poskytují mnohé drahocenné služby. Světové veřejné mínění ale tuto skupinu lidí nejvíce podceňuje. Přitom právě ona nabízí základní klíče k interpretaci konfliktu, výběru informačních zdrojů a výrazů. Většinou ale zůstává skryta.

Když se neznámá země jako Norsko, o níž se příliš nemluví, stala dějištěm události světového dosahu, rozhodl se tisk pro následující přístup: kulturními interprety se v rámci rozhovorů stali renomovaní světoví autoři jako Jan Kjærstad, Anne Holtová či Jostein Gaarder a spisovatel Jo Nesbø byl požádán o napsání článku, který následně otiskly významné deníky na několika kontinentech.

Na stránkáchNew York Times, brazilského Folha do Brasil, španělského El Mundo, dánského Jyllands-Posten či německého deníku Spiegel píše Nesbø o tom, že se před 22. červencem jednalo o „jinou zemi“, kde vládl „všudypřítomný konsensus“ a kde se debaty točily pouze kolem toho, jak nejlépe dosáhnout cílů, na nichž se jednomyslně shodla jak pravice, tak levice. „Do 22. července 2011 se Norsko považovalo za panenskou zemi: příroda nedotčená lidskou rukou, společnost nepotřísněná civilizačními chorobami.“

Jan Kjærstad zavedl novináře deníku The Observer do Bølgen & Moi [jedna z nejvyhlášenějších restaurací v Oslu], kde mu ukázal stůl, u něhož rád sedává korunní princ. Načež se otevřely dveře a v nich se jako v románu objevil následník trůnu, princ Haakon Magnus, který se dal s Kjærstadem a překvapeným britským reportérem do řeči. Výrazný nesouhlas s tímto norským pocitem, že Breivik roztříštil na kusy celý náš společenský systém, jsem zaznamenal pouze v jednou. Bylo to v deníku The Guardian, kdeSimon Jenkins už v úterý 26. července napsal, že „norská tragédie je přesně tím, tedy tragédií. Nic víc neznamená a není potřeba jí za každou cenu přisuzovat nějaký smysl…Ne, Anders Breivik nám o Norsku neříká zhola nic… Neříká nám nic ani o terorismu, ani o kontrole zbraní, práci policie nebo o prázdninových táborech stoupenců politických stran… Je to evidentně velice nemocný člověk.“

Jenkins byl šokován tím, jak byl Breivik zasazen do politického kontextu. Vzhledem k tomu, že atentáty byly dílem chorého jedince, byl přesvědčen o tom, že David Cameron neměl „prověrku krajní pravice, respektive krajního čehokoliv“ požadovat.

Reportéři jsou dnes v Norsku zpět, aby zde sledovali, jak soudní aparát naloží s člověkem, který zničil tento panenský ráj. Někteří z nich možná četli příspěvek ekonomického analytika konzervativního deníku Financial Times Martina Sandbua, který je sám norského původu. Dva dny po událostech na ostrově Utøyanapsal, že „Norsko svou nevinnost ztratilo už dávno“.

Náš domnělý odstup od veškerého zla tohoto světa byla jen „rouška záměrně vytvořená“ našimi politiky, kteří chtějí zakrýt skutečnost, že jeden ze zakladatelských států NATO a bezvýhradný spojenec USA dobře ví, co je to násilí. „O severských státech se často tvrdí, že jsou vůči imigrantům tolerantnější než jiné státy severní Evropy. Ale je možné, že jejich vlády dokázaly nepřátelskost prostě jen lépe zamaskovat,“ dodává Sandbu.

Je možné, že se 22. července neroztříštil ráj, ale pouze zrcadlo, které jsme si nastavili.