Před pětadvaceti lety sbližovaly tři pobaltské státy vědomí společného osudu a touha vymanit se ze sovětského jha. Emocionální pouto bylo natolik silné, že se mohlo udržet celé desetiletí, ačkoli rozdíly mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem začaly být patrné už na začátku cesty k samostatnosti.

Z politického i geopolitického hlediska představovaly pro pobaltskou jednotu už od počátku největší nebezpečí estonský pragmatismus, litevský hrdinský romantismus a lotyšský „nesvár“.

Během období boje za nezávislost prohlašovala dvě nacionalistická uskupení, Rahvarinne (Estonská lidová fronta) a Sąjūdis (Litevské hnutí za přestavbu), že most ke svobodě, který spojuje Tallinn [hlavní město Estonska] a Vilnius [hlavní město Litvy], nemůže být pevný, pokud se nebude opírat o pilíře Rigy [hlavního města Lotyšska]. Tato poetická metafora, která skvělým způsobem vystihovala tehdejší atmosféru, v sobě obsahovala jeden zásadní argument: Lotyšsko, kterému vysála krev dlouhá léta sovětské nadvlády a v němž žil největší počet cizinců, představovalo nejslabší článek pojiva mezi pobaltskými státy.

Jeden diplomat, který v Lotyšsku strávil mnoho let, připomíná jednoduchou skutečnost: „nejdůležitější hospodářské odvětví Lotyšska – přístavní průmysl – ovládá ruský kapitál. Po znovuzískání nezávislosti vytlačili Lotyši z politiky a výkonné moci rusky mluvící obyvatele, protože měli za to, že bez nich budou zemi řídit spolehlivěji. V té době si nikdo nemyslel, že v demokratickém státě udává v politice tón právě kapitál. A ten mají v Lotyšsku v rukou Rusové.“

Politická síla Rusů

Jak se nedávno ukázalo během referenda o ustavení ruštiny jako druhého oficiálního jazyka, nejenže „ruský“ problém v Lotyšsku zdaleka nezmizel, ale naopak se ještě prohloubil. Lotyši sice v referendu zvítězili, ale 250 000 rusky mluvících obyvatel, kteří nejsou do společnosti začleneni a kteří i nadále vzhlížejí k Moskvě jako centru své politické identity, představuje politickou sílu, již nelze ignorovat. Sílu, která visí jako Damoklův meč nejen nad hlavou Lotyšska, ale všech pobaltských států. Tento faktor se zvlášť silně projevuje při realizaci společných energetických projektů.

V Lotyšsku, kde samotní Lotyši uznávají, že skutečná moc náleží hrstce oligarchů napojených na Rusko, politici nahlas vyslovují své pochyby o výstavbě jaderné elektrárny Visaginas [společný projekt tří pobaltských států na území Litvy]. Riga se zřejmě snaží zformulovat následující ultimátum: „Buď se regionální plynový terminál postaví u nás, nebo se jaderného projektu Visaginas nezúčastníme.“ Aneb, pokud Riga dostane plynový terminál, Gazprom nebude klást překážky rozdělení tranzitního systému distribuce plynu. [Toto rozdělení, které vyžaduje evropská legislativa, Lotyšsko neuskutečnilo ve snaze zachovat si výhodné tarify poskytované Gazpromem].

Společná energie a skandinávské investice

Navzdory těmto neshodám jsou energetické projekty jediným fyzickým pojítkem mezi pobaltskými státy. Už je to dva roky, co funguje baltská energetická burza. A v současné době budované elektrické vedení brzy spojí tyto tři pobaltské státy se Skandinávií. Ještě silnějším pojítkem mezi nimi jsou totiž peníze a skandinávské investice. Švédské, finské a norské banky pobaltským státům půjčily 150 miliard litevských litai [1,08 miliardy korun]. Stejné banky a síť čerpacích stanic fungují ve všech pobaltských státech.

Skandinávské země rovněž otevřeně podporují vojenskou spolupráci mezi pobaltskými státy. Lze říci, že Skandinávci vzali Američanům, kteří měli dříve pro partnerství s Pobaltím svůj baltsko-americký fond přátelství, roli sjednocovatele mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem. Po boku NATO a Evropské unie.