Vyberte si jazyk
Podle toho, co nám tvrdí politici, zajistí nově poskytnuté půjčky jihoevropským státům vhodné podmínky k zavedení očekávaných reforem a k hospodářskému růstu. Tato vize budoucnosti se ale až neuvěřitelně podobá již dříve promarněným příležitostem. Věří snad někdo, že je evropská dluhová krize za námi?
Až dosud jsme se spokojili s tím, že jsme zpomalovali a léčili příznaky krize. Všichni si chtě nechtě utahují opasky. Evropští představitelé opět udělali to, co jim jde vůbec nejlépe: získali čas. Hodlají jej využít k podpoře hospodářského růstu coby jediného prostředku umožňujícího překonat krizi. Růstu, jehož lze dosáhnout pouze tehdy, přiloží-li každá země ruku k dílu. Toto sympatické a dozajista správné krédo omílají čelní evropští představitelé neustále dokola jako leitmotiv. Je ale realistické? Člověk má občas dojem, že politická třída má jen velmi mlhavou představu o tom, jak ekonomika v některých východoevropských a jihoevropských zemích doopravdy funguje, a že nařízení jako „reformy“ nebo „růst“ jsou už pouze výrazem marných nadějí nebo čiré iluze.
Přístup k levným úvěrům
Toto dilema lze zvlášť dobře sledovat na východě Evropy. Po pádu komunistického režimu byla stará ekonomika hozena do starého železa. Všechny výrobky byly takřka ze dne na den nahrazeny jinými: od zubní pasty přes margarín až po dámské vložky, lednice, pohovky a automobily.
Pro spotřebitele z východní Evropy to bylo skutečné požehnání. Než bys řekl švec, přešli z chudoby k hojnosti. Jediný problém spočíval v tom, že Východ neměl peníze na nákup západních výrobků peníze. Proto začaly obyvatelům těchto zemí nabízet nové komerční banky, rovněž západní provenience, štědré půjčky. Výsledkem je, že se dodnes jedná o ekonomiky s obecně nízkou mírou produktivity, spočívající na vratkém pilíři zadlužení.
V obdobné situaci se nachází i značná část jižní Evropy. Omezená výroba, mizivý export, silná zadluženost. Na jihu Evropy mělo zavedení eura paradoxně podobné dopady jako pád Berlínské zdi. Poprvé ve své historii získaly tyto země přístup ke „skutečným“ a navíc levným finančním úvěrům, jako kdyby se Peloponés nebo Extremadura nacházely v Porýní nebo sousedily s Bavorskem.
Půjčky vyhozené oknem
Taková příležitost se v životě naskytne možná jen jednou. Během zhruba deseti let jižní Evropu půjčky doslova zaplavily. Peníze mohly být využity k vybudování základů samoudržitelného hospodářského růstu – tedy pokud by se bývaly investovaly do výstavby infrastruktur, reformy státu, ozdravení celých průmyslových odvětví nebo do vzdělání. Místo toho se vyhodily oknem.
Dnes, kdy nové půjčky nahrazují staré, se nám dostává vysvětlení, že tyto nové úvěry zajistí státům jižní Evropy potřebné podmínky k zavedení očekávaných reforem a k hospodářskému růstu. Tuto příležitost jsme si ale nechali utéct; nyní už je za námi. Vize budoucnosti, kterou nám nastiňují naši evropští představitelé, se až neuvěřitelně podobá včerejším promarněným příležitostem.
Lidé vytvářejí daleko víc problémů než řešení. Olof Palme tvrdil, že řešení problému – tedy politika – je otázkou vůle. Podle Karla Marxe je řešením určit to, co je nezbytné. Budiž. Ani jeden z obou přístupů není škodlivý. Možná nejprozíravější byl ale Bismarck, který prohlásil, že politika je „umění možného“ a že je tedy řešení nutno hledat v tom, co je možné materiálně udělat. Protože najít zázračný recept na hospodářské problémy Řecka dokáže i podprůměrný ekonom či politik, ale šance, že na něj někdo přistoupí, je stejně tak mizivá jako ta, že vám v Aténách přinesou tureckou kávu.
Otázkou zůstává, z čeho budou s ohledem na kontext současné globalizace některé evropské země v budoucnu žít. Na to zřejmě odpověď nikdo nemá. Víme jen to, že bude třeba radikálně změnit způsob života a že odpovědnost za tuto situaci nese mnohem víc Čína než Německo.
Pohled z Německa
Váhání Berlína přitahuje spekulanty
Do Německa se vrátila krize, přinejmenším do tisku. Především proto, že list Financial Times přišel s odhalením, že americký finanční „guru“ spekulantJohn Paulson sází proti Německu s tím, že krize brzy dostane takový rozměr, že o „tři áčka“ přijde i Berlín. Dalším důvodem je, že si německá vláda, která sice počítá na rok 2013 s 2% růstem a dynamickým pracovním trhem, bude muset už poněkolikáté položit otázku, do jaké míry je ochotná poskytovat pomoc nejzranitelnějším státům eurozóny. Podlelistu Süddeutsche Zeitung
právě toto rozdvojení – na velké ekonomiky jako Francie, Španělsko a Itálie na jedné straně a německou těžkou váhu na straně druhé – představuje základní problém euroklubu. Jak může měnová unie fungovat udržitelným způsobem, když se její ekonomiky od sebe stále více vzdalují? Je to otázka, která se objevuje od samého počátku, ale členské státy na ni ještě nenalezly odpověď. Je totiž spojená s přijetím, či odmítnutím transferové unie. Mají silné státy neustále pomáhat slabým, aby zmiňované rozdíly nebyly tak velké a společenství se nerozpadlo? Na této otázce závisí setrvání v klubu nejen Řecka a Portugalska, ale i Španělska. [...] Je třeba, abychom zaujali jasná stanoviska. Svévolné závazky jako pakt Euro plus či chabé balíčky na podporu zaměstnanosti nemohou uspět.
