Evropská unie si na mezinárodní klimatologické scéně vysloužila mnoho uznání. Během summitu o globálních klimatických změnách v Durbanu se jí podařilo prosadit plán přípravy na druhou kjótskou smlouvu. Navíc byla schopna odolávat tlaku globálních leteckých společností na uvolnění jejího systému oceňování emisí.

A především ukázala svou dobrou vůli průkopnickým plánem na snížení emisí v samotné Unii: takzvanou sérií „20-20-20“. Unie se tak do roku 2020 zavázala snížit emise skleníkových plynů o 20 %, tedy na úroveň, kde se pohybovaly v roce 1990, a zároveň zvýšit podíl obnovitelných energií v celkové spotřebě na 20 %. Dala si též dobrovolně za cíl zvýšit energetickou účinnost o 20 % ve srovnáním s rokem 2005 a do stejného data se zavázala získávat 10 % pohonných hmot spotřebovaných při dopravě z obnovitelných zdrojů.

V institucích EU, které se otázkám klimatických změn a životnímu prostředí věnují, pracuje řada z nejtalentovanějších a nejzanícenějších přátel planety Země vůbec. Co když však kultura „kreativních“ účetních metod a hledání politického prospěchu zbavuje cíle, kterých se tito lidé snaží dosáhnout, veškeré věrohodnosti?

Co se týče tří 20% cílů EU pro rok 2020:

• Samotné emise skleníkových plynů jsou počítány v místě výroby, a nikoliv v místě jejich využití, což umožňuje delokalizaci odhadem asi 7 % evropských uhlíkových emisí skrze mezinárodní obchod do rozvojových zemí. Tento omyl pramení z pravidel pro vypočítávání emisí, na kterých se dohodl Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), nikoliv Brusel samotný. Evropské státy se však těchto pravidel drží jako klíšťata, což vznáší otazníky nad jakýmikoliv údajným snižováním emisí oxidu uhličitého.

• K polovině zvýšení podílu obnovitelných energií, se kterým EU počítá, by mělo dojít pomocí využití biomasy, což podle řady vědců ve většině případů reálné emise nesníží vůbec, i když si ji Brusel takto zaúčtuje. Biomasa může – a ve většině případů tomu k tomu dochází – pocházet z neudržitelného využívání lesů v Evropě i mimo ni, což emise nesnižuje, ale naopak zvyšuje. Současným tempem by Evropě mohlo dojít těžitelné dříví už před rokem 2020 a ve snaze snížit celkovou energetickou spotřebu se údajně spoléhá na úspory energie.

• Avšak dobrovolných cílů energetické účinnosti, které nejsou závazné, téměř s jistotou dosaženo nebude. Dnes to vypadá, že Evropě se podaří uspořit asi 9 % energie – což je méně než polovina očekávaného množství. A zatímco úředníci se budou pokoušet směrnici o energetické účinnosti napomoci tím, že ji zbaví i těch několika bezvýznamných opatření, která obsahuje, evropské země lobují za to, aby „včasná opatření“ mohla být „započítávána dvakrát“.

• Co se týče druhého 10% cíle komise, tedy zvýšit podíl obnovitelných energií v dopravě, kterého bude dosaženo převážně pomocí tradičních biopaliv, výzkum EU samotné naznačuje, že její program ke snížení emisí nepřispěje vůbec, navzdory jeho horentní ceně. I v tomto případě viní vědci „dvojité započítávání“ emisí. Mnozí představitelé Komise mají z jeho následků obavy.

Evropská unie udává v oblasti globální klimatické politiky směr a má v tomto ohledu jeden z nejambicióznějších plánů na světě: 80-90% snížení emisí oxidu uhličitého do roku 2050, ve srovnání s jejich mírou v roce 1990. Brusel má ještě letos zveřejnit nové prozatímní cíle pro rok 2030 a snad i 2040, které by měli být metami na cestě ke konečnému snížení. Zbytek světa ji bude bezpochyby sledovat s velkými očekáváními – nebo též zděšením – a čekat, jak se situace vyvine.

To je však důvodem, proč je třeba jakékoliv obavy z možného opakování vývoje, který předcházel kolapsu v eurozóně, řešit hned. Evropští účetní tehdy souhlasili s miliardovými půjčkami zemím jako je Řecko, které své veřejné finance upravily tak, aby to vypadalo, že vyhovují všem kritériím, zatímco tomu tak doopravdy nebylo. Řečtí statistici údajně využili známé skuliny v účetním systémů EU k tomu, aby si s čísly „trošku pohráli“.

Pokud by se stejná kultura nepravdivého účtování nyní ustavila jak v Komisi, tak v členských zemích, mohla by nakonec vést celou klimatickou politiku k neúspěchu katastrofických proporcí, třebaže jeho důsledky pocítíme až za nějakou dobu.