Jakmile se jedná o to určit, jakým způsobem ovlivnila minulost a dědictví Osmanské říše naši současnou identitu, zamlčují naši vědci podstatné věci. Takřka všechny balkánské národy tento vliv minimalizují i přesto, že byl všudypřítomný. Maria Todorová, autorka knihy Imagining the Balkans (Oxford Press Libri, 1997), rozvířila stojaté vody, když obvinila historiografy a oficiální sociology balkánských zemí z toho, že zakrývají pravdu o osmanské minulosti a dědictví tohoto období, na které se pohlíží nespravedlivě a s pohrdáním [v Bulharsku, odkud Tudorová pochází, používá oficiální historiografie v souvislosti s tímto obdobím pouze výraz „turecká poroba“]. Autorka jde ve svých úvahách ještě dále, když tvrdí, že je třeba mluvit ne o „osmanském dědictví na Balkáně“, ale o „Balkánu jako osmanském dědictví“. Opírá se přitom o samotný původ slova „balkán“, které v turečtině znamená zalesněnou horu.

Toto dědictví je patrné na všech úrovních sociálního života. Například v politickém životě se projevuje hledáním řešení problémů výhradně mimo rámec instituce (pazarlik – smlouvání). Svůj podíl na tom má i absence místní kulturní elity. Ve všech regionech Osmanské říše byly elity složeny převážně z intelektuálů se zahraničním vzděláním. Tato situace se od doby, kdy jednotlivé národy dosáhly nezávislosti, nijak zvlášť nezměnila. Balkánské země se sice ve dvacátém století vydaly každá jiným směrem, nicméně všem je společná slabá hospodářská úroveň, zapříčiněná absencí místní buržoazie a aristokracie, stejně jako nezdařenou industrializací probíhající v osmanské době.

Turecká gesta i jídla

Osmanská doba rovněž zásadně ovlivnila naše každodenní zvyky a gesta, které nezaměnitelným způsobem charakterizují náš kulturní kód. I když necháme stranou všechny ‚turkismy‘ [slova tureckého původu], kterými je prošpikován náš jazyk, je tu ještě neverbální projev „post-Osmanů“, který překvapuje západní obyvatele: některá jasně definovaná rychlá gesta, zvyk plivat, když chce dát člověk najevo zklamání nebo rozhořčení (to vše za hromového „yazik!“ – „hrůza!“), nebo se opřít o koleno, když naznačuje, že něco myslí vážně, to jsou komunikační gesta, která jsou daleko srozumitelnější pro obyvatele Východu než Západu. Jinou oblastí běžného života, která rovněž nese stopy tureckého vlivu, je kuchyně: sarma (plněné vinné nebo zelné listy), moussaka, tourlitava (lečo) nebo börek (masové taštičky) jsou především orientálními specialitami. Pijeme tureckou kávu a pochutnáváme si orientálních zákuscích baklava, touloumba, baza. A ještě je tu kahvehan, instituce, kde se vytváří veřejné mínění, ať už je to ve městě nebo na venkově. I když se podobá baru nebo restauraci, bude to vždycky jenom kahvehan, nemající v západním světě ekvivalent.

Hlubší studie poskytne další příklady: patriarchát, korupce, závislost soudů na politicích a na vlivných osobách, obchod „na černo“ a smlouvání patří k neodmyslitelným prvkům osmanské kultury. Pět a půl století turecké nadvlády, nebo obecněji turecké přítomnosti zanechalo v našich kulturách hluboké kořeny. Vliv osmanské kultury je hlavní příčinou toho, proč přechod našich zemí k liberálnímu modelu probíhá tak složitě (možná by bylo lépe říct „odlišně“). Lze jím vysvětlit i skutečnost, proč v době, kdy všichni používáme internet a považujeme angličtinu za svůj druhý jazyk, se debata neustále točí kolem vhodnosti stavět nové kostely a mešity.