Kdyby ještě před nedávnem někdo řekl, že osoba jako François Hollande bude stát na počátku vzpoury proti dusivému statu quo a ztělesňovat naděje miliónů Evropanů, byl by považován za blázna.

Ani vzezření poctivého úředníka či obchodníka, ani pragmatická a konsenzuální povaha, ani umírněná středo-levicová politická orientace nedělá z Hollanda okázalého génia, jakým byl Cyrano z Bergeracu, historického velikána, jakým byl de Gaulle, nebo florentského mistra politiky Machiavelliho, jakým byl Mitterrand. A přesto je dnes Hollande, na znamení dnešní neblahé doby, považován za jediného žijícího Asterixe, který vyrazí z věčně vzpurné galské vesničky, povstane proti germánskému šetření a škrtům a dá podnět k růstu a zaměstnanosti jako prvnímu cíli kolektivního hospodářství.

Když zdravý rozum se stává revolučním

Nevzpomínám si, že by některé francouzské prezidentské volby měly celokontinentální rozměr jako ty stávající. Berlín, Frankfurt, Brusel, Paříž, Londýn, Řím, Madrid a další evropská hlavní města, a také takzvané „trhy“ a nemalý počet běžných občanů, si uvědomují, že v těchto volbách se hraje o to, jestli bude i nadále vládnout duo „Merkozy“ se svým dogmatem rozpočtové rovnováhy za každou cenu, nebo jestli dojde k prvnímu vážnému pokusu protlačit na výsadnější místo v evropské agendě cíl hospodářského růstu či znovuoživení vytvářejícího pracovní místa. Jde o klíčovou věc jak pro zúčastněné země, tak pro státy, které jsou pod opatrovnictvím nebo v hledáčku trhů, tedy pro Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálii, ale také samotnou Francii, a dokonce i pro samotné Německo.

Jak říkal duchovní otec Spojených států Thomas Paine, existují momenty, ve kterých se zdravý rozum stává revolučním. Přesně to se přihodilo umírněnému Hollandovi. Neprosazuje levicovou ideologii, galský šovinismus, záměr rozbít osu Paříž – Berlín ani antieuropeismus. Snaží se zastavit to, co Paul Krugman nazývá „evropskou hospodářskou sebevraždou“, to, co právě zformuloval Mezinárodní měnový fond.

Hollande je jedním z těch, kdo věří, že došlo k vážné chybě v diagnóze a v návaznosti na ní i v léčbě. Evropský pacient má velký nádor (růst a zaměstnanost), ale lékařský tým v čele s Merkelovou léčí výhradně jednu z jeho dalších obtíží: nadváhu (deficit a zadluženost). Navíc dramatická redukční dieta nikdy neléčený prvotní neduh samozřejmě zhoršila. K tomu se přidaly finanční zájmy (takzvané trhy), neoliberální fundamentalismus (čím menší role státu, tím lépe) a německá účetní obsese (minimální inflace a nulový deficit).

Francouzi by znovu mohli psát dějiny

Hollande toto dogma rozbil. Před několika lety byly jeho myšlenky považovány za nesmělé, dnes se jeví jako rebelské. V Evropské unii bude zastávat dva cíle, ze kterých Merkelové naskakuje vyrážka: zavedení daně z finančních transakcí a zavedení eurobondů.

Jak píše dopisovatel listu El País v Paříží Miguel Mora, Hollande ztělesňuje „velkou naději řady Evropanů na historickou změnu“. Jeho vzpoura proti Berlínu Merkelové by mohla získat víceméně jasné spojence. Španělsku by určitě přišla vhod, nemluvě o Řecku a Portugalsku. Rebelie by mohla dojít také do Německa, kde SPD požaduje změnu evropského kurzu směrem k růstu a zaměstnanosti. A pozor, není vyloučeno, že sociální demokraté vyhrají v roce 2013 v Německu volby nebo zaznamenají takový úspěch, že Merkelová bude nucena požádat je o podporu koaliční vlády.

Kdo ví? V tomto okamžiku mají slovo francouzští voliči. Je paradoxní, že jestli zvolí Hollanda, nejméně charismatického člověka, jakého si lze představit, jejich rozhodnutí by mohlo mít celoevropský dosah. Opět by mohli psát dějiny.