Téměř čtyřnásobný počet obyvatel oproti všem 27 členským státům EU dohromady, rozloha 14 milionů km2 hrubý domácí produkt ve výši 6 bilionů dolarů: taková je charakteristika nové zóny volného obchodu, kterou 1. ledna vytvořila Čína a deset zemí organizace ASEAN(Sdružení států jihovýchodní Asie), mezi které patří i Indonésie, Singapur a Thajsko.

Peking tak dává najevo, že bude své sousedy okolo sebe raději sjednocovat, než aby udržoval rozbroje. V roce 2013 by se skupina Čína – ASEAN mohla rozšířit o Japonsko, Jižní Koreu, Indii, Austrálii a dokonce i Tchaj-wan, přestože je s Čínou v konfliktu. Za dvacet až třicet let se tak v Asii vytvoří nejsilnější spolek v dějinách lidstva. Zóna volného obchodu je pouze předstupeň celní a měnové unie, ujišťuje Krzysztof Rybinski, profesor Vysoké obchodní školy ve Varšavě.

Ekonomická protiváha EU

Můžeme si klást otázku, čím bude přitahovat unie mezi Běloruskem, Ruskem a Kazachstánem, která spatřila světlo světa též 1. ledna. Tyto země jsou rovněž klíčovými členyEuroasijského hospodářského společenství(EAEC) a v současné době tvoří pouze celní unii. Ohlášený cíl, být „protiváhou“ EU, musí být pro země bývalého Sovětského svazu jistě přitažlivý. Avšak absence dlouhodobé akční logiky, nevýhodnost daňových systémů a obrovské množství formalit činí jakýkoliv pokus o stimulování vzájemných výměn uvnitř EAEC neplodnou.

Absence skutečné konkurence ze strany EAEC je však pro Evropskou unii slabou útěchou. Její hospodářství je jako atlet, který vyměnil posilovnu za dietu v McDonaldu. Už řadu let je bilance obchodní výměny EU záporná: nakupuje více, než prodává. Její HDP, který je přesto ohromný – 19 bilionů dolarů – kontrastuje s propadem jejího růstu (průměr 0,5 % v roce 2009, oproti 3% v roce 2006). Je to výsledek špatného stanovení priorit: ještě než se dokončila integrace hospodářská, započali jsme integraci politickou.

NAFTA dobíhá EU

Počáteční úspěch EU nicméně přivedl ostatní světové regiony k vytváření unií. Většina z nich nebude mít skutečnou moc dříve než za několik desetiletí, ale už dnes se jim daří prosazovat se na trzích, které byly doposud vyhrazeny Evropě. Podle mezinárodního měnového fondu se v roce 2014 sníží podíl EU na světovém HDP z 30% na 25%. NAFTA,celní unie mezi Spojenými státy, Mexikem a Kanadou má již HDP srovnatelné s EU, ale roste rychleji, a to i v době krize. Síla NAFTA spočívá nejen v harmonizované celní politice, ale rovněž v politice, která se zaměřuje na vzájemné investice v členských zemích.

Ačkoliv NAFTA není výplodem dokonalosti (zejména díky migrační politice Spojených států, která vylučuje volný pohyb osob), má za ambici vytvořit v Americe hospodářskou unii. Dokonce se již i mluvilo o společné měně „amero“. Vstup jihoamerických zemí do NAFTA se dnes nedá doporučit z jednoduchého důvodu: tyto země si totiž vytvořily vlastní silnou unii. V roce 1969 vytvořily Peru, Bolívie, Ekvádor a Kolumbie Andské společenství, které se v roce 2008 vedle Mercosuru (pod vedením Brazílie a Argentiny) podílelo na vytvoření Unie jihoamerických národů(UNASUR), která by měla sjednotit celou Latinskou Ameriku po vzoru Evropské unie. UNASURu jistě nějakou dobu potrvá, než se zařadí mezi vážné konkurenty. Z tohoto důvodu musí Jižní Amerika často čelit hospodářským krizím. Zbývá Brazílie, která zůstává silnou zemí se spolehlivou hospodářskou politikou, upozorňuje Krzysztof Rybinski.

Islámské finance, nový světový trend?

Podobné problémy se týkají i Afriky. Bez svých zemědělských dotací by EU ani NAFTA neodolaly konkurenci v podobě levných afrických produktů. Africký zahraniční obchod tak zůstává minimální, zatímco příčinou opoždění kontinentu o několik desetiletí jsou konflikty, nedostatek technologií a monstruózní zadlužení. Naděje pro Afriku dnes přichází z Indie a Číny, které tam vysílají místo humanitárních konvojů své byznysmeny a v posledních letech na kontinentu proinvestovaly 80 miliard dolarů.

Významným aktérem se stává i Rada spolupráce arabských států v Zálivu(GCC). Jelikož se její členové rozhodli investovat finance plynoucí z ropy do technologií a finančních institucí, tak jejich ekonomiky nebudou závislé na surovinách a budou moci zahraničním ekonomikám dominovat. Co se týče iniciativy v bankovním systému založeném na koránských zákonech, kterou GCC propaguje, její přínos (jako stabilizace finančního systému zejména prostřednictvím zákazu lichvy) se teprve bude muset osvědčit. Možná však, že tyto principy budou jednou představovat zcela nové hodnoty i na světové úrovni?