Vyberte si jazyk
Komise byla vždy hybridní institucí. Teprve poté, co v platnost vstoupila Lisabonská smlouva, se její identita vůči Evropskému parlamentu a členským státům začala definovat v jasnějších obrysech. Komise jakožto skutečně výkonný orgán se dnes blíží myšlence opravdové evropské vlády. Jedinou vadou je, že nemá komisaře pro obranu. Avšak členské státy EU nikdy společnou obranu nechtěly – a nevypadá, že by měly v úmyslu ji vytvořit.
A tak není velkým překvapením, že Evropský parlament nakonec v tzv. "Barrosově Komisi 2" dal zelenou. Její předseda, José Manuel Barroso, tak zahajuje svůj druhý pětiletý mandát. Komisaři zůstanou ve funkci až do října 2014. Všech 26 komisařů bylo přijato en bloc většinou 488 hlasů, proti bylo 137 poslanců a 72 se zdrželo hlasování.
Skupinové hlasování hlavních stran – konzervativců, sociálních demokratů a liberálů – vyvolala bouřlivou kritiku ze strany Barrosových oponentů, kteří kritizují nejasnosti, které Komisi a její sestavení obklopují. A tak šéf frakce Zelených Daniel Cohn-Bendit mluvil o „koalici pokrytců“, kteří hlasovali pro nerozhodnou "Komisi bez vize". „Barroso vytvořil tuto Komisi podle hesla ‘rozděluj a panuj’,“ prohlásil. „Portfeje rozdělil bez ohledu na schopnosti kandidátů. A co je ještě horší, komisaře, kteří svou práci dělali dobře, přemístil na jiné pozice.“
Nová exekutiva tak podle něj riskuje rozdělení, které mohou způsobit vnitřní boje o moc kvůli nepříliš jasnému vymezení kompetencí, místo toho, aby Komisaři pracovali v týmu. Tuto kritiku sdílí i řada poslanců, kteří pro Komisi zvedli ruku na základě stranické disciplíny. Jeden příklad nedostatku srozumitelného rozdělení kompetencí za všechny: v některých oblastech vnější politiky EU se překrývají zodpovědnosti hned tří komisařů: Catherine Ashtonové (Vysoké představitelky pro zahraniční politiku), Kristaliny Georgiové (mezinárodní spolupráce) a samotného Barrosa.
Protinázor
Obratný taktik Barroso
José Manuel Barroso si už zajisté musel vyslechnout spoustu kritik a požadavků. To je ale součást fungování parlamentu, který se zpolitizoval. Podařilo se mu však dospět k dobré rovnováze mezi hlavními evropskými politickými rodinami, mezi starými a novými komisaři, mezi malými a velkými zeměmi, mezi starými a novými členskými státy. Příběh, který špatně začal, dobře končí. Vzpomeňme si na rozpaky, které způsobila jeho kandidatura na druhý mandát.
Barroso se v bouři plavil s uznávanou taktickou obratností. Měl i štěstí s výběrem evropských představitelů na dva posty, které mohly konkurovat jeho vlastnímu. Herman van Rompuy a Catherine Ashtonová nepředstavují těžkou váhu, která by ho mohla zastínit. Alespoň ne v tuto chvíli. Má vše co potřebuje, aby Komisi navrátil vůdčí úlohu, kterou postupně ztrácela během předchozího mandátu. Už není důvod k výmluvám. Už se nikomu nemusí líbit. Zajišťování konsenzu na Evropské radě už nespočívá na něm, ale na van Rompuyovi. Zbývá odhalit, zda je stejně tak dobrý stratég, jako taktik. Pro dobro Evropy bychom si to měli přát.
Público (výňatek)
