Představuje polovinu francouzsko-německého motoru, který pohání Evropskou unii. Během krize se pohybovala někde mezi opatrným Severem a rozhazovačným Jihem a někde mezi věřiteli a dlužníky. A je to velká země. Kdyby se měla Francie stát dalším problémovým státem eurozóny, šlo by o samotné přežití jednotné měny.

To je také důvod, proč má pravděpodobné vítězství socialistického kandidáta Françoise Hollanda ve francouzských prezidentských volbách takový význam. V prvním kole, 22. dubna, se Hollande umístil jen těsně před stávajícím prezidentem Nicolasem Sarkozym. Pokud nedojde k něčemu překvapivému, jako třeba selhání během televizní debaty, která se uskuteční příští týden, může si být Hollande jistý květnovým vítězstvím a poté být svědkem triumfu své strany v červnových parlamentních volbách.

Náš časopis podpořil v roce 2007 Sarkozyho, když se odvážil sdělit francouzským voličům, že nemají jinou možnost než hlasovat pro změnu. Sarkozy měl smůlu, že jej o rok později zasáhla hospodářská krize. Lecčeho se mu podařilo dosáhnout: zmírnění socialistického 35hodinového pracovního týdne, liberalizace univerzit, zvýšení věku pro odchod do důchodu. Sarkozyho politika se však ukázala stejně nepředvídatelnou, jako je on sám. Pokud bychom tedy měli možnost 6. května volit, svůj hlas bychom Sarkozymu stejně dali – ale nikoliv díky jeho zásluhám, ale spíš proto, aby se k moci nedostal Hollande.

Francie se socialistickým prezidentem by udělala správně jednu zásadní věc. Hollande se staví proti Německem prosazovanému tvrdému utahování opasků, které drtí šance eurozóny na zotavení. Ovšem vedou jej k tomu špatné důvody – a také se pravděpodobně dopustí celé řady špatných rozhodnutí, takže ohrozí prosperitu Francie (a eurozóny).

Stát by mohl narůst ještě více

Hollande hovoří o sociální spravedlnosti, ale téměř vůbec o potřebě vytvářet bohatství. I když slibuje snižování rozpočtového deficitu, hodlá tak učinit prostřednictvím zvyšování daní, nikoliv snižováním výdajů. Hollande přislíbil vytvoření 60 000 nových pracovních míst pro učitele. Podle jeho vlastních propočtů by jeho návrhy spolkly během pěti let dalších 20 miliard euro. Stát by tedy narostl ještě více.

Je velice optimistické se domnívat, že Hollande navzdory tomu, co kdy řekl, a dokonce i přes to, co má v úmyslu, nakonec udělá to správné. Hollande dává otevřeně najevo svůj odpor vůči světu byznysu. Nic za posledních pár měsíců, ani jeho dlouhou kariéru stranického harcovníka nenasvědčuje tomu, že by byl schopný roztrhat svůj manifest a změnit Francii.

A co zbytek Evropy? Zde mělo Hollandovo odmítání připustit jakoukoliv formu výdajových škrtů jeden šťastný dopad: chce celkem moudře přetvořit „fiskální kompakt“ tak, aby jen neomezoval výši vládních deficitů a veřejného zadlužení, ale také podporoval růst. To nachází odezvu u celého sboru hlasů, které na celém kontinentu – od Irska a Nizozemska až po Itálii a Španělsko – protestují proti Německem prosazovaným úsporným opatřením.

Odmítání jakýchkoliv změn

Problém je v tom, že Hollandovy námitky vůči rozpočtové smlouvě nespočívají jako v případě italského premiéra Maria Montiho v makroekonomických finesách, jako například v tempu fiskálního utahování. Jde především o odpor ke změně jako takové a o odhodlání udržet francouzský sociální model za jakoukoli cenu. Hollande nenavrhuje zpomalení rozpočtových škrtů ve snaze zajistit reformám průchodnější cestu: navrhuje vůbec nereformovat.

Každý německý kancléř nakonec přijde na to, jak si ochočit prezidenta od vedle, a Hollande by byl o něco méně rtuťovitým partnerem než Sarkozy. Ale jeho odmítání strukturálních reforem jakéhokoliv druhu by mu jistě zhoršilo vyhlídky na přesvědčení Merkelové k tolerování vyšší inflace či akceptování nějaké formy společných dluhů. Proč by měli němečtí voliči přistoupit na nepříjemnou kúru, když ti francouzští nemusejí?

Lze si představit, že by prezident Hollande mohl vychýlit rovnováhu ve prospěch o něco menších úsporných opatřeních. Stejně tak by ale mohl Němce zahnat do opačného směru. Ať už tomu bude jakkoli, jedna věc je jistá: francouzský prezident nepřátelsky nakloněný ke změně by mohl podkopat ochotu Evropy provádět bolestivé reformy, které musí přijmout v zájmu přežití eura. To z něj dělá celkem nebezpečného muže.