Včera mi šéf oznámil, že půjdu do důchodu až v 60 letech místo v 58. Má mě snad za Španěla, nebo co? Říkám ti, že nám tu zavádějí americký systém, nám v Řecku, v kolébce Evropy! To snad není možné! To už je lepší umřít hned!“ Nicos Anvaris, 52 let, povoláním stavební dělník, postával včera ráno [10. ledna] za drobného mrholení na aténském náměstí Ústavy spolu s dalšími několika tisíci protestanty. Úsporný mzdový plán, „nespravedlivé a neúčinné obětování se“, jak to nazývá odbor Adedy přidružený k poslední stalinistické komunistické straně v Evropě (KKE), Nicos a jeho kolegové – 700 000 zaměstnanců v oblasti veřejných služeb – rozhodně odmítají.

Stávka je v Řecku na denním pořádku. Ovšem ta včerejší měla poněkud trpčí příchuť něž obvykle. Řecký stát krvácí, je zruinovaný, zachází na úbytě. Čerstvě zvolený předseda vlády Papandreu má nůž na krku. Euro se propadá, protože si spekulanti pohrávají s pádem jeho vlády. „Kolébka evropské civilizace“ musí žebrat v Bruselu. V sázce je skutečně hodně: vlastníci kapitálu, kteří loví snadnou kořist, nyní začali útočit i na státy.

Rozdělení Řecka a státu

V davu demonstrantů v Aténách to všichni vědí. Ale každý se tomu směje. Jako by „Řecký stát“ a „Řekové“ představovali dva naprosto oddělené koncepty. „Od poválečné doby nemá Řecko stát," vysvětluje ředitelka aténského národního divadla Helena Ahrweilerová a dodává: "Politici řídí instituce a infrastruktury, které nefungují. Řeckou nemocí je absence státu.

Pravda je, že 11 milionů Řeků není chudých. Ale Řecko chudé je. Protože nikdo nebo téměř nikdo neplatí daně. V honosné čtvrti Kolonaki se každé ráno scházejí v kavárně Dekapo lékaři, architekti, vysocí funkcionáři a továrníci, kteří ročně přiznávají 10 000 euro. Každý má minimálně jeden dům na Mykonosu a jeden na Hydře, luxusní byty v hlavním městě, automobil na nákupy, účty v zahraničních bankách. Řecká „elita“ praktikuje daňové úniky s týmž zápalem, s jakým se pouštějí noví hráči do golfu. Ti méně bohatí mají zase jiné způsoby, jak svou zemi pomaličku ožebračovat.

Světová banka odhaduje, že 35 % řecké ekonomiky funguje „na černo“. Místní ekonomové považují toto procento za příliš optimistické. Na otázku, jaký je průměrný plat v zemi, reagují výbuchem smíchu. Minimální plat je 700 euro měsíčně. „Ale to nic neznamená, každý má dvě nebo tři zaměstnání,“ vysvětluje Richard Someritis, který pracuje jako komentátor ve středolevicovém deníku To Vima.

Neplatiči daní

To platí zejména pro řecké státní zaměstnance, kteří představují 32 % zaměstnanců a 40 % veřejných výdajů. „Sedm státních zaměstnanců z deseti nepracuje v téhle zemi,“ říká profesor ekonomie na univerzitě v Aténách Gikas Hardouvelis. Nicméně dostávají prémie za „používání počítače“, „zodpovědnost“ atd. Řečtí celníci dostávají dokonce přídavky za včasný příchod do práce. Většina těchto náhrad nepodléhá dani, přičemž se díky nim plat často až zdvojnásobí. „Ve Francii aspoň jezdí vlaky. Tady u nás máme jen deficit,“ zlobí se Someritis.

Papandreu má údajně záměr uveřejnit v brzké době prostřednictvím tisku seznamy největších daňových podvodníků. Tato metoda by mohla daňovým únikům odzvonit. A zároveň předznamenat návrat k alespoň minimálnímu respektování daňových povinností. Za premiérem zatím stojí 60 % Řeků.

A bude mít jistě co dělat, protože řecká krize není hospodářská, ale politická a sociální. „Ztratili jsme sociální soudržnost," vysvětluje spisovatel Takis Theodoropulos,"mrknutím oka jsme přešli od komunitní společnosti k tak řečené otevřené společnosti, to znamená společnosti individualistické, tvrdé a násilné. To je velice nové. Řekové jsou dětmi.“ Bonn, Paříž a Washington nyní požadují, aby děti rychle vyrostly. A to velice, velice rychle.