Minulý týden, když se předseda vlády José Socrates snažil přesvědčit trhy, že Lisabon sníží své veřejné výdaje s cílem vrátit do čtyř let překypující deficit do rámce daného maastrichtskými kritérii, portugalský parlament zdvojnásobil finanční prostředky alokované Madeiře a Azorským ostrovům. Ač se jednalo o poměrně nevelký výdaj (50 milionů euro), pro mezinárodní finančnictví to byl velmi špatný signál.

Lze v něm vidět důkaz, že socialistická vláda, která v zářijových parlamentních volbách ztratila absolutní většinu, je nyní vystavena úderům pravého středu a extrémní levice, tedy heterogenní opozice, která si však dopřává prosazování vlastních zájmů a zájmů voličů před zájmem národním. Od této chvíle je jasné, že Portugalsko, nejenže naráží na strukturální omezení svého málo konkurenceschopného hospodářství, ale rovněž platí cenu za určitou nepřiměřenost svých politiků.

Špatná vlada něco stojí

Podle nedávno vydané studie OECD panuje v Portugalsku vůbec nejnižší důvěra v parlament ze všech evropských zemí (19% oproti 64% v Dánsku, což představuje dva extrémní protipóly Evropské unie). Tento skepticismus se zdá oprávněný, protože se celkem shoduje s hodnocením kvality veřejné správy vypracovaným Světovou bankou. Svým politickým představitelům nejméně důvěřují právě jihoevropské společnosti, které považují vedení svých zemí za špatná. Itálii nevyjímaje.

Největší spokojenost panuje ve společnostech ve skandinávských zemích, kterým ukazatele OECD přiřazují kvality vnitřní solidarity, důvěry ve vlastní instituce a společný pocit sounáležitosti. Je velmi pravděpodobné, že tyto ctnosti poskytují zemím, kde se uplatňují, velmi významnou hospodářskou výhodu, jako například větší koherenci v nakládání s kolektivními pravidly, fiskálními politikami, boji proti korupci a zbytečnému plýtvání. A naopak, ty nejméně „ctnostné“ země platí za své „hříchy“ obrovskými dodatečnými náklady.

Na periferii a na opačné straně

Vlastně i z hlediska poměru deficit/HDP vychází severní Evropa ze všech regionů nejlépe, zatímco Portugalsko se ocitá na chvostu spolu s Řeckem, Španělskem, Irskem, tedy mezi nešťastnými PIGS, „čuňaty“, dle poněkud rasistického akronymu vynalezeného anglosaskými finančními analytiky. Pokud z něj vyjmeme Irsko, jehož krize představuje zvláštní případ, a přidáme Itálii, která je sice v lepším postavení, ale která maastrichtská kritéria překračuje rovněž, se Evropa v potížích vlastně shoduje s Evropou nedůvěry a roztříštění.

Portugalsko se ocitá na okraji, na špatné straně, na samém západě kontinentu, který svou logistiku stěhuje do východní a jihovýchodní Evropy tam, kde firmy nacházejí expandující trhy, levnou pracovní sílu a ohromné daňové úlevy. Portugalsko, stejně jako Španělsko vyvíjelo snahu tomu čelit ve dvou osách: evropské ose, s přesvědčením zemí, které po desetiletích diktatury nalezly v komunitární Evropě pevné zakotvení v demokratickém systému; a ose atlantické, orientované ke svým bývalým koloniím. Zejména Brazílii, ale také africkým trhům Angoly a Mozambiku, kde dnes portugalské investory předstihují už jen Číňané. To jsou ideální trhy pro výrobky vyrobené za nízké náklady avšak průměrné kvality.

Občas dynamická, občas ospalá ekonomika

Evropské odbytiště naopak portugalský průmysl stimuluje k tomu, aby se zabýval technologickými specializacemi, zejména alternativními zdroji energií. V této oblasti dosáhlo Portugalsko zajímavé kvalitativní úrovně. Toto vše vytváří hospodářství občas dynamické, ale také často ospalé, někdy hodné obdivu, jindy lítosti, stejně jako Lisabon, jeho hlavní město. Let v nízké letové hladině je výhodou jen v případě pádu. Méně to bolí. V průběhu posledního desetiletí se HDP Portugalska zvýšilo o 1,5%, což je výsledek nižší, než kdekoliv jinde ve zbytku Evropské unie, ale dnes zažívá propad – 2.6%, což je opět méně než zbytek Evropy, kde je to – 4%.

Na začátku recese se vláda snažila udržet elán hospodářství financováním strategické infrastruktury, jako například vysokorychlostní vlakové spojení Lisabon – Madrid, aby zemi vytrhla z geografické marginalizace. Avšak zvýšení veřejných výdajů jí donutilo nejprve přibrzdit, později schválit seškrtaný rozpočet na rok 2010, který však přesvědčil mezinárodní finanční instance jen napůl. Na začátku února ministerstvo financí muselo odložit emisi dluhopisů z důvodu, že trh požadoval příliš vysoké úroky. O několik dní později se vody uklidnily a poptávka byla čtyřikrát vyšší než nabídka. Avšak ostatní nebezpečí by od Portugalska mohl odvrátit pouze striktní plán stability, který po Lisabonu a Aténách vyžaduje Evropská komise. Ještě ale bude zapotřebí, aby tento plán schválil nepředvídatelný portugalský parlament.