Všech pět nadcházejících voleb naši zemi hluboce změní. Nejprve proběhnou regionální volby na severu a jihu Spolkové republiky [6. května ve Šlesvicku-Holštýnsku a 13. května v Severním Porýní-Vestfálsku]. Tyto volby napoví, zda má žena, jež je dnes nejoblíbenějším německým politikem a nejmocnějším evropským představitelem, šanci i nadále udržet v rukách otěže moci.

Nedělní volby v Řecku mají přinejmenším stejnou důležitost i pro Německo. Na to, aby mohlo Řecko samo popadnout býka za rohy, bylo totiž vynaloženo velké množství politické energie a ještě více peněz. Pokud si teď Řekové zvolí parlament, který se postaví proti léčbě formou úsporných opatření a ozdravění veřejných financí, dohoda mezi Evropou a Řeckem by mohla přijít vniveč. Takový neúspěch by možná byl překonatelný z ekonomického hlediska, ale závažným způsobem by poškodil legitimitu budoucích plánů na záchranu ostatních evropských států.

Ale o evropské politice Angely Merkelové nerozhodnou jen hlasovací lístky odevzdané do volebních uren v Řecku. Stejně tak bude záležet na Francii. Nicolas Sarkozy se v průběhu své volební kampaně hodně vzdálil od toho, na čem se dohodl s kancléřkou během blažených časů francouzsko-německé symbiózy (ještě před několika měsíci). Pokud se tedy nejednalo jen o projevy okázalosti. Je třeba v to doufat.

Kritika politiky přísnosnosti

Co se týče Françoise Hollanda, jeho soupeře v prezidentských volbách a volebního favorita, okázalost je v jeho případě méně pravděpodobná, zvláště proto, že zašel ve své kritice německé politiky úsporných opatření příliš daleko. I kdyby se mu podařilo zrealizovat jen polovinu jeho nákladných slibů, stačilo by to na vyvolání několika ničivých vln, které by ztýraly křehkou evropskou kostru. Ovšem někteří aktéři finančních trhů na nic jiného nečekají.

I páté volby, které budou mít obrovský vliv na německou a evropskou politiku, se odehrávají tam, co nazýváme „zahraničím“ – v Nizozemí. Vláda křesťansko-liberální koalice byla tolerovaná populistou Geertem Wildersem a ztroskotala na potřebě snížení zadlužení. Předčasné volby, které se uskuteční po skončení letního příměří, rozhodnou rovněž o politickém osudu šéfa vlády Marka Rutteho, muže, který se ukázal být jedním z nejspolehlivějších a nejefektivnějších partnerů německé kancléřky v záležitostech evropské politiky.

V Nizozemsku samotném je situace ještě složitější. Jestliže Wilders doposud svou politiku zaměřoval spíše na nenávist vůči muslimům, dnes ji stále více směřuje k protievropské linii. Kdyby měl takovýto obrat úspěch, visela by ve vzduchu hrozba rozmachu eurofobních populistů na celém kontinentu. Uveďme příklad z Francie. Marine Le Penová má zcela zřejmě v případě porážky Nicolase Sarkozyho přesný cíl: rozdělit UMP a získat si její pravicové křídlo. To by mohlo vložit do centra politické šachovnice protievropskou dynamiku.

Bezmocná Angela

Těžko říct, zda volby ve Francii a Nizozemí nakonec nevyústí třeba v založení nové pravicové strany v Německu. Doposud se zemi poměrně úspěšně dařilo zadusit náznaky podobného vývoje hned v zárodku. Je ovšem otázka, co by se stalo v případě výher pravice u našich západních sousedů.

Jedno je v předvečer těchto pěti voleb jisté: volby, které se odehrávají v Evropě a především u našich bezprostředních sousedů mají dnes přinejmenším stejný význam, jako volby v některém ze spolkových států – třeba i tom největším. Vzhledem k dopadu voleb za hranicemi bychom si mohli teoreticky položit otázku, proč by se němečtí voliči těchto voleb v Nizozemsku a ve Francii nemohli zúčastnit. Alespoň symbolicky, třeba v poměru jedna ku pěti. A samozřejmě i naopak.

Do očí nás uhodí i další podivný úkaz: i když Angela Merkelová vystupuje jako nejmocnější žena Evropy, Evropané by ji nepochybně prezidentkou EU nezvolili. Kdyby byla volena přímo německým lidem, získala by ve volbách většinu. Vzhledem ke zvláštním zájmům, které v Německu převládají kvůli stávající koalici, by mohla navzdory své popularitě kvůli nepředvídatelnosti politického života brzy přijít o moc. Jinými slovy: Angela Merkelová vede Evropu, která ji sama porazit nemůže, ale jednou ji možná zbaví moci sami Němci, kteří se jí v hloubi duše přitom zbavit nechtějí.

To vše je z hlediska demokratické legitimity přinejmenším bláznivé, pokud ne zcela absurdní. Ale to není o nic méně napínavější.