Vyberte si jazyk
Panagiotis Karkatsoulis je člověk nespoutaný. Vyjadřuje se prostřednictvím dialogů, v nichž hlasově rozlišuje svou vlastní osobu (hlubší hlas) a ostatní (vyšší hlasy), gestikuluje, škrábe se na hlavě, črtá na papír různé diagramy, pak zase rychle načmárá něco jiného, ani na chvilku se nezastaví. Občas svou řeč ukončí slovy „ufff – tak tady to jsem byl já při pokusu vyložit myšlenku“.
Jednu z jeho slovních tirád například spouští skutečnost, že je považován za raritu. Zlobí ho to a zároveň se tomu směje. „Já a výjimka? Já nejsem žádná výjimka!“ Se smíchem si vzpomíná na reportáž, která byla zveřejněna před několika měsíci poté, coAmerican Society for Public Administration (ASPA) oznámila jméno výherce ceny (udělované pracovníkům, kteří se zasadili o změny v oblasti státní správy). „Reportéři se na Náměstí Ústavy ptali lidí, jaké národnosti je nejlepší pracovník státní správy na světě. Jeden odpověděl: „Švéd, Fin, Němec… určitě ne Řek!“ A další řekl jen: „Jakékoliv národnosti, jen ne Řek.“
Karkatsoulis pracuje na Ministerstvu správní reformy, proto je také v úzkém styku se zástupci trojky [MMF, ECB, Evropská komise]. Vedle toho vyučuje na Národní škole veřejné správy. Přijal nás ve své kanceláři, kde na stěně visí několik obrazů, mezi nimi jeden od umělecké dvojice Gilbert & George, reprodukce vyvedená v růžových barvách, která mu dnes ladí ke košili.
Tvrdí, že v jeho oddělení pracuje velice schopný a obětavý tým pracovníků. „Bylo to jedno z nejlépe placených oddělení, platy tu dosahovaly kolem 3 000 eur. Dnes je to jen něco málo přes tisíc eur. Všichni tihle lidé mohli odejít do soukromého sektoru. Ale neodešli, zůstali. A pracují déle. Proč? Nevím, možná to bude mít něco společného s vlastenectvím…“
Každý tu chce uplatňovat vlastní realitu
Karkatsoulis se v rozhořčení na chvilku pozastaví nad těžkopádnou a, ano, ztřeštěnou mašinérií řecké veřejné správy. Studie, kterou provedl spolu s 200 kolegy na žádost trojky, odhalila, že v rámci ústřední administrativy existuje přibližně 23 000 různých zodpovědných postů, které se obměňují v průměru 1 140krát ročně. Dnes ale svůj úsudek zmírňuje: „Ta čísla na něco poukazují. Ano, 23 000 formálně definovaných pravomocí, to je strašně moc. Když se ale podíváme pozorněji, zjistíme, že některé z nich nadále existují, aniž by byly vůbec potřeba.“
Trojka dělá chybu, když požaduje rychlá řešení a při tom si neuvědomuje, jaká je realita země, v níž působí, říká Karkatsoulis. Její zástupci o místě, kam jsou vysláni, nic nevědí. „Už jsem se setkal s otázkou: „Nesouvisí to s něčím hlubším ve vás, s vaší DNA třeba?,“ vypráví a už zase zvyšuje hlas. Pak je ale mírnějším tónem omlouvá: „Je pravda, že jsou pod velkým tlakem.“
Požadavky na Řecko lze přirovnat k tomu, „jako bychom chtěli, aby někdo uběhl sto kilometrů za deset vteřin, ač se přitom podobá otroku 19. století – to není možné,“ říká Karkatsoulis. „To je objektivní parametr. Není to diskuze o tom, zda to udělám, zda to neudělám proto, že jsem zkorumpovaný, nebo proto, že nemám chuť to udělat – zkrátka to není možné.“
Další věc, která ho zlobí, je ta, že se [problém Řecka] považuje za jednoduchou záležitost. „Opravdu? Tak proč se ho všichni včetně [ekonoma] Paula Krugmana a dalších pořád snaží řešit? A ještě víc ho rozčiluje, že „se na něj hledají jednoduché, tak trochu primitivní recepty. Přijede někdo z Francie a řekne: „Tohle zreformujte.“ Většina z těchto lidí tu chce uplatňovat svou vlastní realitu.“
Prognóza: větší krize
Existuje tu problém tisíckrát ohlášených reforem, které nebyly nikdy provedeny. Kdo nesnáší reformy? „No řekněte! Systém? Je jasné, že politici změny nechtějí. A pokud ano, tak proč dělají všechno proti?,“ ptá se Karkatsoulis. „Hodně věcí se musí změnit,“ dodává, ale jak zároveň podotýká: „nejen v Řecku, ale i v Bruselu, v MMF atd. A protože nic z toho tady nevidím, tak můžu předpokládat pouze zhoršení krize.“
To nás přivádí k otázce voleb. Koho bude volit Panagiotis Karkatsoulis? „Nevím, jsem otevřen návrhům,“ směje se. „Pokud člověk uvažuje na základě racionálních kritérií, bude volit jednu ze dvou velkých stran [levicovou stranu Pasok nebo pravicovou Novou demokracii]. Situace je špatná, ale zlepší se. Pokud jste naopak přesvědčeni, že se poměry zhorší, pak budete volit víc doleva nebo doprava. Karkatsoulis nicméně upřesňuje, že přestože sám ve zlepšení nevěří, bude patrně volit jednu ze dvou velkých stran. Tvrdí totiž, že „je mnohem snazší provést změny prostřednictvím těchto stran. Malým uskupením bude trvat daleko déle, než se jim podaří něco udělat.“ Současné poměry pak Karkatsoulis srovnává se situací po pádu diktatury [v r. 1974], kdy se rozbujely levicové strany: „I já jsem se samozřejmě v tomto směru angažoval, byla to generační záležitost“.
Na rozdíl od politických analytiků nepovažuje Karkatsoulis nadcházející volby za klíčový okamžik. „Nemyslím si, že to bude nějak dramatické, nepřikládám tomu takovou důležitost. Domnívám se, že země prochází obdobím transformace, které ještě pár let potrvá.“
Pohled z Atén
Těsné volby
„Od předměstí Atén až po poslední zapadlou vesničku v zemi“ svádí dvě hlavní politické strany, Nová demokracie (pravice) a Pasok (socialisté), těsný souboj,píše To Vima. V parlamentních volbách 6. května se ale bude hrát především o opozici mezi
zastánci memoranda o úsporných opatřeních [dokument podepsaný s trojkou] a jeho odpůrci. Dřívější rozdíly vycházející z ideologie té či oné strany jsou dnes naprosto překonány. Tím, co dnes od sebe partaje odlišuje, je jejich postoj vůči hospodářskému programu a splácení půjček, které byly zemi poskytnuty. Pojmy „pravice“ a „levice“ už nemají reálný význam a celá situace se zakrátko změní. (….) Rozmach malých stran a vzestup extremismu je toho důkazem. Obě dvě velké strany bohužel lžou, ať už tím, co tvrdí, nebo tím, že mlčí: říkají, že znají řešení problému, který přitom řešení nemá.
