Vyberte si jazyk
Francouzské prezidentské volby nám poskytly letmý pohled na revoluční náladu v Evropě. Bylo by však chybné činit z toho závěr, že se Pátá Francouzská republika chystá zvolit revolučního prezidenta.
Evropská demokracie má totiž novou základní premisu: občané sice mohou jednou za čas vyměnit své představitele, ovšem za jasného předpokladu, že volby nebudou předzvěstí změny kurzu. Vládní elity – ať už levicové, či pravicové, v eurozóně i mimo ni - se modlí u oltáře úsporných opatření. Vlády se mohou tu a tam k něčemu přiklonit či klást na něco důraz. Nikdo se však neodváží zpochybnit katechismus dobré správy veřejných prostředků.
Pocit marnosti, který toto vyvolává, propůjčil prvnímu kolu francouzských prezidentských voleb revoluční příchuť. Skutečnost, že téměř pětina voličů dala svůj hlas Národní frontě Marine Le Penové a více než desetina (tvrdě) Levicové frontě Jean-Luca Mélenchona, vypovídá o hloubce národní frustrace. Jednalo se o prospěšnou připomínku - tedy pokud jí vůbec bylo zapotřebí - toho, jak se během hospodářské deprese daří populismu a xenofobii.
Konzervativec s malým k
Francouzi v tom nejsou sami. Takový Viktor Orbán šéfuje v Maďarsku pravicové vládě, která pošlapává právo ve snaze nastolit trvalou politickou hegemonii. Populistická pravice je na vzestupu i v menších státech na severu Evropy. Reprezentují ji třeba samozvaní Praví Finové a Strana pro svobodu Geerta Wilderse. A co se týká krajní levice, v Nizozemí a několika dalších státech se stal jejím nosným tématem euroskepticismus.
Lépe jsme však obeznámeni s rozhodnutím, které v neděli učiní Francie v závěru klání o prezidentské křeslo. Rétorika volební kampaně, která tomuto rozhodnutí předchází, však neodpovídá omezenému výběru politických možností.
Lídr Socialistické strany François Hollande je konzervativcem s malým „k“, který má v úmyslu znovu nastolit poválečný sociálně-tržní model. Nostalgií je nasáknuto i téma, s nímž jde do druhého kola Nicolas Sarkozy. Ten slibuje obnovit slávu Francie, jakou měla v dobách de Gaulla. Do očí bijícím dojmem, který v divákovi zanechala televizní debata mezi těmito dvěma kandidáty, je hluboká osobní nevraživost spíše než propastné politické rozdíly.
Pokud nedojde k něčemu naprosto mimořádnému, Hollande volby vyhraje. Nikoliv ovšem proto, že by na Francouze silně zapůsobil a získal si jejich respekt, ale spíše proto, že o něj přišel Sarkozy. Hollandovi nejčastěji připisované atributy zní „pragmatický“, „opatrný“ a „fádní“. Kdy naposledy kandidát na prezidenta vstoupil do předvolební kampaně s tím, že je „obyčejný“?
Za hranicemi Francie se však Hollande stal určitým strašákem. Německá kancléřka Angela Merkelová na Sarkozyho stěží nahlíží jako na duchem spřízněného přítele, ale byl zaznamenán její výrok, že se obává, že dohadování se s Hollandem bude „noční můra“. Britský premiér David Cameron socialistického lídra vědomě urazil, když se s ním během jeho londýnské návštěvy před několika týdny odmítl setkat. Vlivný týdeník The Economist na své obálce uvedl, že Hollande je „nebezpečný“ - přestože jako britský časopis k tomuto tak trochu urážlivému přídomku připojil příslovce „poněkud“. Podle dotyčného magazínu socialistický kandidát na prezidenta „skutečně věří v potřebu vytvoření spravedlivější společnosti“. No tedy, může být snad ještě něco nebezpečnějšího?
Zdanění boháčů hospodářský růst nepřinese
Alarmismus tohoto druhu se opírá o některé zvláštní premisy, jako že ponaučením z nedávné minulosti je, že vlády by se nikdy neměly zaplétat s trhy a že stávající hospodářská strategie Evropy byla z hlediska obnovy veřejných financí a nastartování hospodářského růstu obrovským úspěchem. Přitom jsem měl předtím za to, že před nebezpečími neomezeného finančního kapitalismu byli globálním krachem varováni i ti nejzapálenější zastánci liberálních trhů. A co se týká univerzální politiky úsporných opatření pro všechny, dokonce už i někteří němečtí tvůrci politik začínají přemýšlet o tom, zda v ekonomice nelze provádět přece jen i něco jiného než jen škrty ve výdajích a zvyšování daní.
V každém případě by Hollande jako prezident narážel na tvrdá omezení. Dluhopisové trhy neúprosně zpacifikují jakýkoliv pokus o prorůstovou politiku. Ještě větší brzdou však bude francouzské sebepojetí. Zadlužené jihoevropské státy by mohly na Francii nahlížet jako na silného spojence. Hollande však se svými předchůdci z Elysejského paláce sdílí zcela jiný pohled na politickou geografii kontinentu.
Ta spočívá v nárokování si vůdčího postavení v Evropě – a především předstírání rovnosti s Berlínem při vytváření budoucnosti kontinentu. Jak dobře pochopil před třiceti lety François Mitterrand, když zavedl politiku „franc fort“ [tvrdého franku], takovéto předstírání má svou cenu. Když dojde na lámání chleba, hospodářská pravidla stanovuje Německo.
Hollande má jeden či dva střelené nápady. Zdanění boháčů ve výši 75 % sice může spasit jeho levicové svědomí, ale hospodářství to nic dobrého nepřinese.
Nic z toho neříká, že nemůže nebo by se snad neměl postavit převládající ekonomické ortodoxii. Hospodářský růst není žádnou levicovou myšlenkou – zeptejte se italského technokratického premiéra Maria Montiho. Jeho liberalizace hospodářství a plány na snížení deficitu závisejí především na vybřednutí ze stagnace. Skutečně „nebezpečnou“ představou v dnešní Evropě není výzva k debatě o růstu, ale přesvědčení, že vše může jednoduše pokračovat, jak jsme byli doposud zvyklí. Musí existovat nějaký most mezi recesí a snižováním deficitu. Bez něho bude kontinent skutečně čelit riziku revoluce, i když ne zrovna ve Francii.
