Vždy jsem se domníval, že nedostatek národní hrdosti u Belgičanů je spíše osvěžující. Američané zpívající s rukou na srdci svou Star-Spangled Banner mě ubíjejí. S údivem a částečným soucitem se dívám na příliš oranžistické Nizozemce. Na případu Balkánu jsme si mohli všimnout, ostatně není tomu tak dávno, jak moc fatální může být příliš nafouknuté vědomí identity. My Belgičané tací nejsme. Žádné občanské války, žádná hysterie, žádná sentimentalita. Naší nevýraznou vlastnost přijímáme s pokrčením ramen. Tři jazyky? No a co? Taková je naše identita. Tři sta druhů piva? I taková je naše identita. Je třeba si připustit jednu věc: naše hypotetická identita je naprosto umělá. Avšak v tomto směru se vůbec neliší od ostatních evropských identit. A v čem se tedy od ostatních vlastně liší? Co si myslet o nesourodé směsici občanů vetešnictví s názvem Belgie?

Myslím si, že my Belgičané máme zájem odstranit ze slova identita jednotné číslo. V první řadě patříme do komun. Jsme nenapravitelnými individualisty. Pocházíme z Gentu, Turnhoutu či Charleroi, ne odnikud jinud, a rádi to dáváme hlasitě a jasně najevo. Zadruhé: dějiny našeho mírumilovného jazykového sporu z nás udělaly Vlámy a Valony. Existují ještě menší identitární drobky, ale chci se držet toho hlavního. Tyto identity, vlámská a valonská jsou rovněž umělé. Před rokem 1830 [datum vyhlášení nezávislosti země] jednoduše neexistovaly. Vlám, tak jak dnes chápán, je sekundárním produktem Belgie. Co se týče Valona, tak ten je dvakrát tak umělý. Je to sekundární produkt vlámského sekundárního produktu. Jedná se o silné identity? Stěží. Přes naše jazykové hranice se docela dost hubičkujeme. V jiných zemích se za takový druh smilstva platí životem či alespoň ošklivým zohavením.

Smíšené identity

A potom tu je Belgie, protože jsme rovněž Belgičany. A také Evropa. Dovolte mi dát na chvíli prostor literatuře. Velký francouzsko-libanonský spisovatel Amin Maalouf říká,že jsme příměsí rozdílných kořenů, identifikací, jeho slovy "příslušností". Proč by měla být jedna identita, která by zastínila všechny ostatní? Takové identity se stávají rychle "vražednými totožnostmi", což je název, který dal ostatně jednomu ze svých nejlepších esejů. Maaloufova myšlenka je první potřebou v jedenadvacátém století. Statisíce lidí se ve všech směrech přemísťují na téměř celém povrchu naší planety a nezdá se, že by se na to mělo něco změnit. Identity jsou více než kdy jindy smísené, naráží na sebe, objímají se, zabíjejí se. Masivně.

Ve skutečnosti bychom měli umět tento zmatek tady v Belgii ustát, protože jej známe již od té doby, co naše země existuje. Naše tajemství nespočívá v tom, že jako Belgičané nemáme žádnou identitu. Naopak. My Belgičané máme příliš mnoho identit. Máme příliš na výběr. Ale proč by to měl být problém? Proč bychom se měli omezovat a nutit se do výběrů, které jsou zbytečné a dokonce i škodlivé. Náhle pak mizí hrozba i toho Druhého. Protože je už dlouhou dobu součástí nás samotných. Jiný, o nic menší spisovatel Fernando Pessoa to dobře věděl: „Na vasta colónia do nosso ser há gente de muitas espécies, pensando e sentindo diferentemente.“ [Rozsáhlou osadu našeho bytí obývají lidé mnoha rodů, rozličně myslící a jednající.] Občas, vlastně velmi zřídka, jsem zachvácen nostalgií po francouzské strohosti, republikánské přísnosti, republice jednotné a nedělitelné. Francouzi bojují s obrazem sebe sama, jsou uprostředdiskuze o vlastní identitě. Doufám, že francouzská debata nevykolejí. Možná, že my Belgičané bychom jim mohli … Ale ne. Nemyslím si, že Francouzi budou žádat o rady ty hašteřivé liliputány, co žijí na sever od jejich hranic.