Ještě dříve, než si prasátko vůbec stihne užít svých varlátek, je vykastrováno. Ze svého orgánu se každopádně nemůže radovat dlouho, neboť na jatka je posláno v šesti měsících, zatímco by se klidně mohlo dožít dvanácti let. Samozřejmě za předpokladu, že si neproklestí cestu všelijakými prapodivnými výběrovými kritérii a nezíská jako dárce spermatu odklad. Naplní tak plastikový kelímek, místo toho, aby přistálo rovnou v hrnci. Všechna ostatní selátka ale čeká neúprosný verdikt. A protože neštěstí nechodí nikdy samo a maso se musí prodat za minimálních nákladů, vše se obvykle odehrává bez anestezie. Prasátko je zavěšeno hlavou dolů, a když mu chovatel za pomocí dvou prstů vyřízne varlata, vysící z vaku, spustí zvíře takový ryk, že se z toho může jeho katovi rozskočit hlava. Proto si chovatelé, pokud nejsou blázni, berou na tuto činnost protihlukovou přilbu.

Němci nechtějí vepřové z nekastrovaných vepříků

Je třeba přiznat, že růžovoučký kandidát na kastraci občas přece jen vyvolá určité slitování a akt je proveden s umrtvením. Za použití CO2, které vypaluje plíce. Nebo může být podroben tak zvané imunokastraci, která se provádí vpichem Improvacu do stehenního tuku. Tento způsob je ovšem drahý, a navíc se ještě neví, jaké účinky může mít namíchaný hormonální koktejl v delším časovém horizontu na zdraví spotřebitele.

Celé toto martyrium pak vzniká proto, že přibližně 1 % masa prasečích samců, tedy kanců uvolňuje během tepelné přípravy nepříjemný zápach. A zatracený strach z masa, které je příliš cítit nebo příliš chutná po mase, mají zejména echtovní masožrouti Němci, kteří takřka sní o tom, že prasata přicházejí na svět bez varlat. U našich východních sousedů nejsou nevykleštěná prasátka vítána. A vzhledem k tomu, že značná část našeho prasečího potenciálu končí coby německý řízek nebo v německých výrobnách párků, je zřejmé, že belgickým prasatům zvonečky nezazvoní, neboť skončí pár dní po jejich narození v kbelíku. V kbelíku plném ještě horkých lepkavých varlat, což je zoufalé. Toto utrpení je naprosto zbytečné.

Masová aristokracie, né barbarství

Vepřové maso má v životě jediný cíl: mleté fricadelle, mňam mňam specialitka s cibulí, kečupem a majonézou!, zejména když má člověk v sobě pivo navíc a před sebou báječnou porci hranolků. Jakožto častí návštěvníci ‚hranolkáren‘ můžeme těžko tvrdit, že maso „s odérem“ nejde na odbyt, když jsme klidně schopni sníst rozemletá kuřata naložená v hovně (kuřecí salát)! Takže? Typický zápach kančího masa se navíc, jakmile se maso uvaří a promění v šunku, zcela vytrácí. Nic po něm nezůstane. Niente. Rozdíl neochutnáme, ani ho neucítíme. Skutečně neexistuje jediný důvod, abychom prasatům brali jejich koulenou. Není to ani ekonomické, ani gastronomické a ještě méně etické.

K tomu, abychom dokázali ocenit důležitost dobrých životních podmínek pro zvířata, nepotřebujeme být vegetariáni. Trh s vepřovým nebere ohled na masovou aristokracii – masožravce, kteří oceňují, že jejich jídlu nepředcházely barbarské praktiky. Lidi, kteří si čas od času rádi dají dobrou pečeni, ovšem s jistou kulturou. Těžko si ale koupit něco, co se neprodává. Jednat musí začít velké řetězce. Skladovat a prodávat maso kastrovaných prasat přestaly v Nizozemí řetězce Aldi, Lidl a McDonalds – ano, dokonce i ten zlořečený McDonalds. Lídr na holandském trhu Albert Heijn se má vydat v jejich stopách od roku 2011. Už jen to stačí k tomu, že jeden a půl milionu varlat bude moci každoročně zůstat celým prasetem. Chovatelé jsou rádi, že se konečně zbaví zbytečné, časově náročné a hrůzné kastrace. Jedno jediné opatření tak zajistí lepší život jak farmáři, tak zvířeti. Je to výjimečné opatření, ale existuje. A jestli se někdo odváží jít příkladem, pak bude moci existovat i v Belgii.