Evropa nám nedá pokoj, jako kdyby nenáviděla předvídatelnost, kvůli které jí lidé během tolika desetiletí nevěnovali téměř žádnou pozornost. Sotva několik dní poté, co vítězství Françoise Hollanda ve Francii přineslo určitý záblesk naděje, narážíme na dva problémy, které tuto krizi definují. Na jedné straně je to slabost politických systémů, které, jak je možno vidět v Řecku, procházejí sebedestrukcí ve snaze přesvědčit své občany, aby se podrobili úsporným opatřením bez jakéhokoliv omezení či perspektivy a aby tíhu této krize brali na svá bedra výlučně oni sami. Na druhé straně je to, jak máme možnost vidět pro změnu ve Španělsku, slabost důležitých součástí finančního systému, která je plodem desetiletí nadměrné likvidity, špatného managementu a ještě horšího dohledu. Tyto dvě slabosti se sčítají, vzájemně přiživují a vedou nás do dlouhodobě neudržitelné situace: v Řecku proto, že perspektiva renegociace podmínek záchranného balíčku znamená připravit se na možný odchod z eurozóny, a ve Španělsku z toho důvodu, že nezbytně nutnou podmínkou k fungování kombinace reforem a úsporných opatření, která je v současné době jedinou vládní agendou, je její realizace v atmosféře finanční stability a důvěry zahraničních partnerů.

Evropany unavují úsporná opatření i solidarita

Pro udržení Řecka v Eurozóně, popřípadě zabránění tomu, aby jeho možný odchod vyvolal řetězovou reakci, která by zasáhla i Španělsko, by vlády eurozóny měly přijmout dalekosáhlá opatření. Ta by měla ujistit trhy o tom, že Řecko má v rámci eurozóny budoucnost či že by jeho vystoupení bylo izolovaným krokem. Ale jelikož trhy nevidí, že by evropští lídři potřebné protipožární zdi stavěli, žádnému z těchto tvrzení nevěří. V takto pesimistické atmosféře se v rámci evropských institucí množí řady těch, kteří mají za to, že Řecko i Německo narazily na limity svého úsilí: na jedné straně máme řeckou únavu z úsporných opatření a na druhé německou únavu ze solidarity.

Je nezbytné zadržet dech a podívat se na celou věc s nadhledem: vystoupení Řecka z eurozóny by bylo ohromnou katastrofou nejen pro Řeky, ale i pro ostatní členy eurozóny. Kromě dalšího zhoršení životních podmínek řeckých občanů by došlo k ještě většímu posílení extremistických stran. I když by sice Řecko formálně nevystoupilo z Evropské unie, jeho odchod [z eurozóny] by i tak ovlivnil veškeré jeho politiky, na nichž se zakládá jeho příslušnost k EU, zvláště ve vztahu k vnitřnímu trhu, což by prakticky znamenalo to samé jako vystoupení z EU.

Co když Hollande přišel příliš pozdě?

Dopady by byly i geopolitické povahy: právě ve chvíli, kdy se EU po bouřlivých událostech snaží do svého lůna přilákat státy západního Balkánu a je připravena přijmout Chorvatsko, by odchod Řecka z eurozóny otevřel další frontu bezvládí a selhání státu v již beztak dosti komplikovaném regionu. Z psychologického hlediska by Řekové dospěli k tomu, že evropský projekt je neúspěšný, a logicky by tedy od něj chtěli jít pryč. A aby to bylo ještě horší, dezeuropeizace Řecka by mohla velkou měrou posílit protizápadní hlasy a síly, které byly historicky v této zemi ve srovnání s ostatními státy jižní Evropy jako Španělsko, Itálie či Portugalsko mnohem silnější, což by mohlo mít závažné dopady z bezpečnostního hlediska, zejména na členství v NATO či nárůst nacionalismu a napětí ve vzájemných vztazích s Tureckem a Makedonií. Pro zbytek Evropy by důsledky nemohly být horší. Módní eufemismus (kontrolovaný odchod) v sobě skrývá poměrně cynickou naději, že Řekové budou jediní, koho to postihne. V praxi by se tento odchod odehrál nepochybně v ten nejhorší možný okamžik, jelikož Portugalsko, Itálie i Španělsko jsou v tuto chvíli maximálně zranitelné a také proto, že rozpočtové škrty napáchaly velké škody, reformy nepřinesly zatím žádné výsledky a růstový pakt se ještě nedostal na jednací stůl. Jinými slovy, odchod Řecka z eurozóny by připadl na ten nejhorší možný okamžik, v němž by jeho faktor nákazy dosáhl nejvyšší úrovně a pravděpodobnost jejího omezení jen na tuto jedinou zemi zas nejnižší možné úrovně.

Evropská unie všechny své náboje ještě nevystřílela a chystá se představit celou baterii opatření na stimulaci růstu, který by mohl být určitým světélkem na konci tunelu. Jednalo by se o koktejl, v němž by se mísily strukturální fondy, půjčky Evropské investiční banky a určitá flexibilita při aplikaci cílů v oblasti snižování deficitu. Ovšem vzhledem k událostem v Řecku i přes optimismus vyvolaný vítězstvím Françoise Hollanda, které zcela změnilo atmosféru v Bruselu, přetrvává hrozivá pochybnost: co když Hollande přišel příliš pozdě?