Hospodářský růst nelze vytáhnout jako kouzlem z klobouku, a už vůbec ne bez peněz na investice. Proto také Daniela Grose zaráží, jak evropští politici s novým francouzským prezidentem v čele zdůrazňují stále jedno a totéž slovo: růst.

Německý ekonom z bruselského think-tankuCEPS považuje debatu „úsporná opatření kontra růst“ za debatu „falešnou“, která hledání řešení na krizi eura neposouvá dopředu ani o píď. Skutečná debata by se podle Grose měla týkat bank, zejména bank jihoevropských, které jsou na tom mnohem hůř, než se myslelo.

„Řecké a španělské banky sedí na hromadě rostoucích dluhů,“ vysvětluje ekonom. „Zachránit je může pouze Evropa; řecká a španělská vláda jsou na to moc slabé. Jedná se o evropský problém zásadního významu.“ Loni evropské banky pod silným politickým tlakem přistoupily na tzv. haircut („sestřih“) neboli částečný odpis řeckého dluhu. Od té doby se tytéž banky stahují z jižní části eurozóny, dřív než dojde na další „střihy“. Zahraniční investoři masově opouštějí Španělsko, Itálii, Portugalsko… V Řecku už nastala další fáze: i Řekové si už ukládají peníze v zahraničí. Únik kapitálu je podle Grose ohromný. „Čtyři, pět, šest miliard eur měsíčně. Nikdo to nemůže zastavit.“

Nechtěné dluhopisy nakupují jihoevropské banky

Tento vývoj jde ruku v ruce s jinou tendencí přinejmenším stejně tak znepokojující: v důsledku odchodu severoevropských bank zabředávají banky jihoevropské do čím dál větších dluhů. Tytéž státní dluhopisy, jichž se zbavují zahraniční investoři, totiž nakupují právě jihoevropské banky. Činí tak na nátlak svých vlád, ale rovněž proto, že na tom vydělávají peníze. Výměnou za tuto službu totiž vlády s bankami uzavírají nové půjčky za úrokové sazby, které jsou pro banky výhodné.

Dokonce velice výhodné. Loni v zimě poskytla Evropská centrální banka za účelem udržení systému výměny evropských půjček levné úvěry za jeden bilion eur. Banky v jižní Evropě tyto úvěry s 1% úrokovou sazbou rády využívají na půjčky vládám, které jim vynášejí 6 % a více. Na tomto vlasteneckém aktu si namastí vlastní kapsy. Vypadá to jako řešení, ale ve skutečnosti to vytváří zvrácenou dynamiku: banky a vlády se stávají natolik vnitřně závislými, že se oslabují navzájem.

Podle Daniela Grose „jsou řecké banky úplně odvařené“. Celé se to tváří jako národní problém, ale to je jen optický klam. Co se totiž stane, pokud najednou jihoevropské banky nebudou splácet (nebudou moci splácet) Evropské centrální bance úvěry? „Kvůli euru jsme všichni součástí téhož systému,“ vysvětluje Thierry Philipponnat z lobbistické skupiny Finance Watch.

„Zeměpisná poloha najednou hraje svou roli“

ECB, to jsme nepřímo my, my všichni. Pokud se v jižní Evropě situace zhorší, budou muset přijít na pomoc další státy eurozóny zkrátka proto, aby evropskou měnovou unii zachránily. Německo a Nizozemí tak na ECB vytvářejí silný nátlak, aby s těmito levnými půjčkami přestala. Vnitřní finanční trh tvoří základ eura. Únik kapitálu z jihu na sever toto předivo poškozuje. „Finanční integrace Evropy je poprvé od osmdesátých let na ústupu,“ vysvětluje frankfurtský poradce ECB Ignazio Angeloni.

Francouzi na to mají krásné slovo: détricotage (rozplétání přediva). Banky se stahují za hranice, tak jako se rozplétají oka u pleteniny: aby byly silné v jedné zemi, omezí půjčky jiné. Centrální banky na severu jsou přísnější než na jihu.

„Zeměpisná poloha najednou hraje svou roli,“ říká lobbista Philipponnat. Londýnský bankéř si toho povšiml nedávno během návštěvy čínské delegace. První otázka Číňanů zněla: „Jak lze odlišit řeckou eurobankovku od německé?“

Mnozí tvrdí, že banky a vlády může z tohoto dusivého sevření vysvobodit pouze evropská bankovní unie. Bankovní unie, v jejímž rámci by banky samy rezignovaly na záchranný fond, tak aby už vlády nebyly nuceny kompenzovat jejich bankroty. Tím by se vyřešilo současné dilema „too big to fail“ [příliš velký na to, aby padl], kdy si velké banky mohou dovolit prakticky cokoliv, protože mají jistotu, že je vláda, pokud bude zle, zachrání. Ponesou-li samy důsledky, budou rizika odhadovat jinak.

Evropa se točí v kruhu

Evropská komise připravila návrh. Jeho zveřejnění se už ale dva roky odkládá, protože ho členské státy odmítají. Vyplývá z něj totiž přísný evropský dohled. To znamená transfer národní suverenity, který je pro mnohé státy těžko stravitelný nebo představuje tabu.

Evropa se točí v kruhu. Vzhledem k tomu, že vlády silný evropský systém finanční regulace odmítají, riziko, že evropské faktury za miliardové záchranné akce zaplatí daňový poplatník, neustále roste. A na stimulaci hospodářského růstu, který v současnosti propaguje François Hollande, tak zbývá jen velice málo peněz.

„Finanční stabilitu v Evropě nejvíce ohrožuje skutečnost, že státy eurozóny jsou financovány bankami, které v případě ohrožení bankrotem samy závisejí na vládách, jimž půjčují peníze,“ uvedl nedávno Thierry Philipponnat na konferenci pořádané Evropskou centrální bankou. „Všichni víme, že takhle to nemůže fungovat.“