V mnoha zemích a regionech padl jasný verdikt voličů: léčba eurozóny založená pouze na úsporných opatřeních neuspěla. Nyní je třeba tento verdikt stvrdit a zahájit vyjednávání, která budou zřejmě náročná a která by mohla vyústit v neobratné kompromisy. V případě Řecka je ale naléhavě nutné připravit se na všechno. Zároveň je třeba odlišit realitu od hrozeb a vydírání, které se tu v současnosti ozývají.

Návrat k drachmě

Zaprvé: Řecko není s to přežít samo. Bez pomoci Evropy a Mezinárodního měnového fondu (MMF) mu brzy dojdou peníze na vyplácení mezd státním zaměstnancům a zahraniční nákupy životně důležitých komodit, zejména potravin a ropy.

Zadruhé: po restrukturalizaci, na niž přistoupili soukromí věřitelé, je dnes zhruba polovina řeckého dluhu v rukou Evropy a MMF. Pokud tedy Řecko nebude platit, budou muset sáhnout do kapes především daňoví poplatníci ze zemí eurozóny, to znamená my všichni (podle hrubého odhadu tisíc eur na osobu).

Zatřetí: návrat k drachmě by jako výhoda vypadal pouze v obrazotvornosti nepříliš informovaných ekonomů, zejména amerických. Nedávno vyšlo ve známost, že si vláda Jorgose Papandrea nechala vypracovat studii, podle které by devalvovaná měna nepředstavovala výhodu dokonce ani pro dva pro Řecko nejziskovější sektory, tj. cestovní ruch a obchodní loďstvo.

Začtvrté: Skutečnou neznámou jsou vedlejší škody, které by případný bankrot Řecka ostatním zemím – vedle nesplácení dluhu – způsobil. V první řadě by narostl spread vůči výnosům německých dluhopisů. Důsledky by samozřejmě nebyly pro všechny stejné: byly by těžší pro země slabé, jako Portugalsko, Španělsko či Itálii, naopak pro Německo by byly lehčí.

Solidarita nebo popírání reality

Ministři euroskupiny si 14. května v Bruselu položili otázku, na niž neexistuje jasná odpověď: je Řecko třeba zachránit, nebo ho poslat ke dnu? Na první pohled, alespoň z italské perspektivy, se solidarita zdá být levnější než její odmítnutí. V dlouhodobém horizontu se ale z neozdraveného Řecka stane koule u nohy.

Vzhledem k tomu, že se tu kříží dvě politické krize, jedna, která se týká rozhodovacích mechanismů v Evropě, a druhá řeckých stran, je na čase zamyslet se nad možnými alternativami z politického hlediska.

V Aténách se politický systém hroutí. Musíme si položit otázku, zda mají porážku dvou doposud vůdčích stran – Nové demokracie a socialistů [PASOK] – na svědomí příliš krátké lhůty, které Evropa zemi uložila k ozdravení veřejných financí, nebo jednosměrné a neefektivní rozložení nezbytného břemene, které nadále nahrává klientelismu a chrání mocné.

Ruka sahající do peněženky

Evropa požadovala kratší lhůty než MMF právě proto, že k politikům, kteří byli v Aténách u moci, neměla důvěru. Nyní nedůvěřuje ani voličům, kteří dávají svůj hlas představitelům nově vznikajících stran. Ti jim naopak vykládají bláboly o tom, že Řecko může ostatní státy vydírat efektivněji, když jim pohrozí, že je s sebou stáhne do propasti, pokud nesáhnou znovu do peněženky.

Je na Německu a ostatních státech ctících rozpočtovou disciplínu, aby tyto iluze rozbily a ukázaly, že vydírání je marné, protože my do propasti nespadneme. V případě, že v Aténách vyjde z mocenských bojů nová vláda, je potřeba, aby vyložily karty na stůl a upřesnily, jaká gesta solidarity jsou ochotny vůči dalším státům oslabeným krizí učinit. Kázat jinak Řekům „pochoduj nebo zemři“ by bylo blafováním, čemuž už trhy mají, zdá se, sklon věřit.