Přijetí do kruhu evropských hlav států a vlád člověka uklidní. Ten, kdo se mezi prezidenty, kancléře a premiéry dostane, je uvnitř, ten to zvládl, ten teď může shlížet na zaostalou a omezenou opozici a kritiky doma. Výživný koláč moci se rozdává zde. Kvůli nepříliš silné konkurenci v rámci evropského tělesa stojí šéfové vlád vysoko nad parlamenty a stranami. Komisi jako výkonný orgán nechali za sebou. To dělá Evropskou radu tak jedinečnou – a také tak předvídatelnou.

Neboť nic by moc Rady nezničilo rychleji než spor a zpátečnické kroky. Jako státník či státnice stojíte nad všemi ideology. I proto reagovala Rada tak zmateně, když volební boje v Řecku a Francii natvrdo pojmenovaly nepříjemné alternativy v evropské politice, když byl jako řešení všech problémů nabídnut nacionalismus a populismus. Řecko se odpojí od eurozóny, anebo v ní zůstane; peníze se budou utrácet, nebo se bude šetřit; stoupnou daně pro nadměrně bohaté občany, nebo se daně sníží.

Euro bylo nedopečenou reakcí na globalizaci

Již minimálně jedno desetiletí bojuje Evropa s globalizací; jako první, nedopečenou reakci na ni vytvořila euro, Lisabonská smlouva se stala polovičatým dodatkovým protokolem. Kontinent se s těmito silami vedoucími k vzestupům a pádům, s volným trhem, s přesunujícím se kapitálem a s všudypřítomnou inflací nikdy doopravdy nesmířil. Proto je vždy velkým pokušením navléknout si svěrací kazajku národa a uspokojit touhu po staré známé domácké útulnosti.

Ale jak je na tom stabilita a demokratická předvídatelnost? Také o nic lépe, jak ukazuje podpůrná konstrukce rozpočtové smlouvy. Ta sice chce respektovat suverenitu všech států (aby Irové neřekli v referendu ne), ale zároveň chce více moci přisunout Evropě.

Vyčerpala tedy Evropa svou sílu konsenzu? Potřebuje náš kontinent alternativy, konfrontace, více ideologie? Když François Hollande vytáhl do volebního boje s celým svým bojovým socialistickým repertoárem, neudělalo se mdlo jen kancléřce Merkelové. měla by se teď krize stát debatou nad pravou politickou vírou? Vrátili se zpět, ti kamarádi z ideologické krabičky: socialisté a neoliberálové, etatisté a přerozdělovači?

Velké problémy tohoto kontinentu vyžadují velké koalice

A tady ho tedy máme, nového francouzského prezidenta. Probudil zalíbení v ideologii, a tím nechtěně poukázal na to, co Evropě chybí: svoboda volby, polarizace, demokratický spor – a také nadšení, díky němuž se lidé zapálí pro politiku. Hollandův instinkt ukázal, že s nadšením se dají vyhrát volby.

Ale pozor, Evropa není na tuto debatu dost silná, ještě ne. Hollande si v klubu mocných rychle uvědomí, že velké problémy tohoto kontinentu vyžadují velké koalice. Jako realista, kterým je, brzy dozraje na post odborníka na konsenzus na straně německé kancléřky. Ale jako francouzský idealista by si měl ponechat svou jiskru ideologie. Kdyby Evropa a její instituce byly dostatečně silné, politickou ostrost by zvládaly dobře.