Na klišé si zvykáme tak rychle, že už ani nevnímáme jejich zvrácenost a jen je mechanicky opakujeme, jako kdyby to byly neoddiskutovatelné pravdy, ač je jejich rolí právě to, vykázat nás zpět na naše místo. Vezměme si ku příkladu nebezpečí vydat se toutéž cestou jako Řecko, jež se stalo varováním, které z nás všech činí zděšené obecenstvo přihlížející rituálu pokání, při němž obětní beránek padne na oltář kolektivního blaha. Bytost odlišná, znetvořená, nemá v našem společenství místo. Pokud z právě svolaných nových voleb nevzejde většina, o niž usilují partneři, bude osud Řecka zpečetěn.

Kolikrát jsme už slyšeli politiky temně naznačovat: „Osud Řecka se vám sdílet nechce, viďte?“ Odchod z eurozóny smlouvy nepředpokládají, lze k němu ale nenápadně vybídnout, napomoci mu. Ve skutečnosti už se Atény do zóny soumraku svezly, vlkodlak, jímž se straší děti, se z nich už stal.

Začínají se množit klišé

Odloučení Řecka je možná opravdu nevyhnutelné, ale alespoň si posviťme na jeho pravé důvody: nevyhnutelné není proto, že by byla záchrana moc drahá, ale proto, že se demokracie dostala do rozporu se strategiemi, které měly zemi údajně zachránit. Ve volbách 6. května odmítla většina voličů pilulku úsporných opatření, kterou země už dva roky bezúspěšně polyká a která Řecko naopak uvrhla do recese, zhoubné pro demokracii. Recese upomínající na Výmarskou republiku s vojenskými převraty na obzoru. Voliči, které absence dohody mezi stranami nutí vrátit se zpět k volebním urnám, stvrdí svůj nesouhlas a poskytnou ještě větší vliv radikální levici, straně Syriza Alexise Tsiprase. A klišé se začnou opět množit: Syriza je zhoubná síla, zpěčující se politice úsporných opatření EU, a Tsipras je vnímán jako Antievropan par excellence.

Skutečnost je ale zcela jiná. Tsipras nechce opustit ani eurozónu ani Unii. Žádá jinou Evropu, přesně jako François Hollande. Ví, že 80 % Řeků chce u jednotné měny zůstat, ovšem nikoliv dosavadním způsobem, tj. za přítomnosti národních a evropských politiků, kteří je ožebračili a při tom opomíjeli skutečné kořeny zla: zkorumpovanost hlavních stran, stát a veřejné služby ve službách politiky, skutečnost, že bohatí byli [úsporných opatření] ušetřeni. Tsipras je odpovědí na tyto zlovolnosti, a přesto se s ním nikdo nechce bavit. Dokonce ani Hollande, který se s předsedou Syrizy během jeho bezprostřední povolební návštěvy Paříže odmítl setkat.

Slyšeli jste evropské levicové strany holedbající se tím, že mají solidaritu v krvi, vystoupit na podporu Jorgose Papandrea, když prohlašoval, že řešení spočívá v evropeizaci řecké krize? Kdo bral vážně jeho slova, která v prosinci adresoval německým Zeleným po své demisi na funkci předsedy vlády? Myšlenka, kterou nastínil, se doposud jeví jako nejlepší řešení krize: „Členským státům rozpočtovou kázeň, Evropě nezbytná prorůstává opatření.“

„Řecký národ cítí děsivou tíhu svého dědictví"

Papandreova slova zůstala bez odezvy. Jako by bylo v dnešní době ostudou poslouchat Řeka. Jako kdyby ohromující ležérnost, s jakou děláme ze země, v níž se zrodila demokracie, vyvrhele a s jakou nelítostně analyzujeme znaky jejího úpadku – oligarchie, vláda trhů projevující se plutokracií, svobodná možnost opovrhovat zákonem a justicí – neměla žádné důsledky.

Kdybychom měli aspoň minimum paměti, chápali bychom řeckou duši lépe. Porozuměli bychom tak spisovateli Nikosi Denouovi, když ve svých aforismech líčí neštěstí řeckého bytí: „Řecký národ cítí děsivou tíhu svého dědictví. Pochopil nadlidskou rovinu dokonalosti, k níž odkazují slova a díla našich předchůdců. Právě to nás tíží: čím víc jsme na své předky hrdi (aniž bychom je znali), tím víc jsme znepokojeni sami sebou.“ Ti, kdo poukazují na křesťanské kořeny Evropy, zapomínají na kořeny řecké a na nadšení, s jakým bylo Řecko, jakmile se v roce 1974 vymanilo z diktatury plukovníků, Evropou přijato jakožto symbolicky významná země.

Naši představitelé nám už ale neříkají, že vyloučení Řecka nebude pouze plodem jeho vlastního selhání. Bude to neúspěch celé Evropy, strašný příběh dobrovolné neschopnosti. Nedokázali jsme skloubit potřeby ekonomické a demokratické. Nebyli jsme s to, ani když jsme sloučili prostředky a inteligenci, překonat exemplární ruinu starých národních států.

Vzdalování se od demokracie bude bolet

Evropa nevytvořila blok, jaký razil [první americký] ministr financí Alexander Hamilton po americké válce za nezávislost, když prohlásil, že dluhy jednotlivých států převezme ústřední vláda, aby se tak státy semkly v silnou federaci. Evropa z Řecka neudělala evropskou záležitost. Nepostřehla vztah mezi krizí ekonomickou, krizí demokracie, národa a politiky. Léta poklonkovala zkorumpovanému řeckému establishmentu a dnes stojí s otevřenou pusou před národem, který odpovědnost za tuto pohromu odmítá.

Prodlužování vzdálenosti mezi Unií a demokracií, mezi „my“ a „oni“, bude mít bolestné následky. Jejich smrt bude tak trochu naší smrtí. Tomuto úpadku nicméně chybí poznání sebe sama, kterému nás Atény učily. To, o čem mluví Aiás v Iliadě#, řecká smrt nebyla: Avšak nikde není spatřiť takového z Achajských, ježto mlhou hustou mužové jsou pokryti s koňmi. Aspoň nám, Die otče, synům mlhu stáhni Achajských, jasno učiň, poskytni očím prohlédati vůkol; v světle zahub třeba nás, když tak se zalíbilo tobě.“