„Představte si, že je pondělí ráno, a přitom metro zeje prázdnotou a práce na stavbách stojí. V restauracích nejsou kuchaři, na univerzitách chybějí profesoři. Na pracovních poradách je prázdno, 10 % podniků nemá ředitele. Zdá se vám to nemožné? Takhle by to přitom vypadalo, kdyby přistěhovalci a jejich potomci – přibližně 12 % francouzské populace – přestali jeden den pracovat,“ píše Le Point. Sdružení „24 hodin bez nás“ takový den stanovilo na 1. března, tedy den výročí zavedení Kódu o vstupu a pobytu cizinců a právu cizinců na azyl, a to proto, aby dokázalo, že „přistěhovalci nepředstavují břemeno, nýbrž jsou nezbytní pro chod země“. Francouzskýportál Rue89 přináší portrét Peggy Derderové, Nadira Dendounea a Nadiy Lamarkbiové, tří mladých lidí, kteří stáli u zrodu iniciativy, k níž je inspirovalo americké hnutí – „1. května 2006 byli všichni lidé sdílející pocit, že jejich dějiny jdou ruku v ruce s dějinami migrace země, vyzváni k tomu, aby přestali pracovat a konzumovat“. Deník se rovněž zmiňuje o úspěchu skupiny, kterou tito mladí lidé založili na síti Facebook.

Il Sole 24 Ore uvádí, že mobilizace proběhla „ve stejné době ve Francii, ve Španělsku, v Řecku a v Itálii,“ že se jednalo o „absolutní evropskou premiéru“ a že „z technického hlediska nešlo o stávku,“ ale o „pracovní a nákupní abstinenci“, provázenou „blokádami a demonstracemi“. „Žlutá revoluce“ (podle oficiální barvy dne), která se zrodila ve Francii, „vypukla v Itálii“, kde žije „zhruba pět milionů cizinců“. „Na Facebooku se přihlásilo50 000 lidí, do akce se zapojilo 60 místních výborů a různé organizace, jako například Amnesty International,“ uvádí La Repubblica. Jeden z organizátorů demonstrace v Itálii, kterého římský deník cituje, zdůrazňuje, že „bez přistěhovalců by nastal ekonomický výpadek,“ počínaje „stavebním odvětvím, kde zahraniční pracovní síla dosahuje 50 %. Náhle by se zastavila práce na stavbách. Pak by přišel na řadu textilní, strojírenský a potravinářský průmysl, spojený s rukodělnou výrobou. Potom zemědělství, kde je sklizeň typickou prací sezónních dělníků z řad přistěhovalců. Dále dřevorubectví, kde cizinci představují více než padesát procent pracovníků. Ve velkých městech by zůstaly zavřené restaurace, hotely a pizzerie. Rodiny by začaly propadat panice kvůli klesající životní úrovni v důsledku absence domácí výpomocné síly, chův starajících se o děti a služebnictva.“ Ochromeno by bylo i zdravotnictví, které zaměstnává tisíce cizinců.Zatímco Il Giornale podtrhuje „evropskou režii“ iniciativy a to, že je podporována většinou italských levicových stran a odborů, La Stampa podotýká, že se demonstrace „chystají v Belgii a Velké Británii“.

Situace přistěhovaleckých pracovníků není ve většině evropských zemí růžová, ovšem v Řecku, kde tvoří 9 % populace a kde řádí ekonomická krize, je přímo černá: „Je velice těžké být přistěhovalcem… i když máte řecké občanství,“ řekla listu Ta Nea „mladá Ukrajinka, která žije v Řecku už deset let, je provdaná za Řeka a stále nemůže sehnat práci, protože je pořád považována za cizinku. ‚Během jednoho dne neutratíme ani euro. A Řekové uvidí, jak jsme důležití pro ekonomiku,‘“ zaznívají v deníku hlasy organizátorů řecké demonstrace.

Jestliže organizátoři „brnkají na strunu strachu [z cizinců] a jejich nepostradatelnosti,“ pak je to proto, že „se veřejné mínění v názoru na imigraci různí,“ poznamenává v Il Sole 24 Orealžírský sociolog Khaled Fouad Allam. Allam vyzývá Evropany, aby „šli ještě dál a podívali se na Spojené státy“, které, „ačkoliv vstřebaly neevropské – arabské, africké či asijské – obyvatelstvo, tak se nijak nearabizovaly, neafrikanizovaly ani neasiatizovaly. Budoucí evropská kultura by se možná mohla zakládat na Mozartově hudbě, na rapu a literatuře nových menšin. Debata zůstává otevřená, ale místo stávky bych si býval raději přečetl příběh o jejich problémech. Protože stávky přejdou, ale literatura zůstává a podává svědectví o naší složité době.“