V roce 1990 procházelo Švédsko velice hlubokou finanční krizí vyvolanou splasknutím realitní bubliny (tato krize se částečně vyřešila vytvořením konsolidační banky pro všechny problémové subjekty). Vláda okamžitě přijala řadu opatření na záchranu bank, které se dostaly do problémů a jejichž ztráty představovaly 12 % HDP. Po finanční krizi následovala hospodářská recese, která přivodila snížení reálného růstu (upraveného o inflaci) o 4 %. Švédská ekonomika dosáhla předkrizové úrovně HDP až po čtyřech letech.

Z lekcí, které nám uštědřila historie, lze odvodit, že blahobyt se nedá udržet bez normálně fungujícího finančního systému (poskytujícího úvěry rodinám i firmám), nicméně samotná stabilizace finančního systému zárukou prosperity není. Je totiž nutné zároveň včas přijmout plán na záchranu reálné ekonomiky – ve snaze zvýšit produkci a vytvořit pracovní místa – a stanovit přinejmenším stejně ambiciózní cíle jako pro finanční záchranu.

Na to se Evropě v posledních dvou letech poněkud pozapomnělo a následky jsou nám dobře známy: rizikové prémie problémových států se nesnížily, oproti očekávání také nedošlo ke snížení deficitů veřejných financí, naopak došlo k nárůstu nezaměstnanosti, zchudnutí střední třídy a krachům firem. Summit G-8, který se teď koná v Camp Davidu, navrhuje předejít celkovému propadu a poskytovat pomoc nejen bankám, ale i občanům. Dochází skutečně ke změně intelektuální atmosféry naší doby a posunujeme se od úsporných opatření k těm prorůstovým? Alespoň z konečné podoby závěrů summitu to vyplývá. Jde o to zastavit Minského moment (nazvaný podle stejnojmenného ekonoma), v němž dlužníci platit nemohou, věřitelé platit nechtějí a přitom všichni chtějí dluh umořit.

Odpovídající opatření nejsou pro všechny stejná

Zpráva G-8 rovněž uznává, že obecně vzato se ne všechny geografické oblasti planety nacházejí ve stejné fázi cyklu: „Zavazujeme se k přijímání všech potřebných opatření k posílení a oživení našich ekonomik a k boji proti finančním stresům uznávajíce, že odpovídající opatření nejsou pro všechny z nás stejná.“ To platí nejen pro Spojené státy a Evropu, ale také uvnitř Evropské unie samotné, kde například Německo je ve zcela jiné situaci než Španělsko.

Od nynějška se musí každý region ke stanovisku G-8 postavit po svém (pozítří [23. května] se bude v EU konat summit o růstu), rozvíjející se státy nevyjímaje. V červnu se uskuteční summit G-20. Bude se jednat o sedmé zasedání G-20 od vypuknutí Velké recese. Na prvních summitech (ve Washingtonu, Londýně, Pittsburgu) byl obhajován stejný ekonomický selský rozum: politika levných peněz, fiskální stimul a pomoc bankám ve snaze předejít celkovému zhroucení finančnictví, ke kterému došlo v prvních letech Velké deprese třicátých let.

Když se to nepovede napoprvé, zkus to znovu

Ovšem politické kroky neměly ani zdaleka takovou sílu, aby zabránily neustálému a intenzivnímu růstu nezaměstnanosti, snižování produkce a propadu poptávky. Na G-20 v Torontu, Soulu a Cannes, kde delegáti odmítali uznat nedostatky úsporných opatření a politiky na stimulaci ekonomiky, se svět rozdělit vedví: na ty, kteří měli za to, že největším problémem je absence růstu, a na ty, kteří vyzývali k politice fiskální stabilizace a úsporných opatření a k návratu k makroekonomické rovnováze. Výsledky jsou viditelné. Důkazy, a nikoliv předsudky.

Zanedlouho se opět sejde G-20. Tentokrát v Mexiku. Jde o to, zda se budou hlavy států v oblasti reálné ekonomiky řídit stejným rooseveltovským principem (podle amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, který zachránil svět před Velkou depresí), jejž přijali už v oblasti financí: tolik kol přesně zacílené rekapitalizace, kolik bude na záchranu potřeba. Tento princip říká: když se ti to nepovede napoprvé, zkus to znovu.