Řecko a španělský finanční systém a groteskní zestátnění [druhého největšího svazu spořitelen] Bankie jsou novými vlkodlaky, kterými Evropa straší děti. To, co se dříve zdálo nemožné, se stalo představitelným a stále hlasitější chór to považuje za žádoucí. Evropa nikdy nestála tak blízko rozpadu (Řecko) ani záchraně jedné z velkých zemí (pomoc španělskému bankovnímu sektoru).

Obě možnosti jsou nadmíru citlivé. Princip základní obezřetnosti radí obojímu se vyhnout, a to ze dvou důvodů: jednak ze strachu, protože by mohly mít ničivé a nakažlivé účinky, a dále pak proto, že Evropa může uvolnit brzdu škrtů a Evropské centrální bance (ECB) zbude ještě velké pole působnosti. Španělsko tak záchranu zatím nepotřebuje.

Na poslední chvíli se vždy objeví něco, co gordický uzel krize rozetne.

I když tentokrát tomu tak být nemusí. Nyní, potom co bylo rozbito tabu, je možné cokoliv: podle francouzského prezidenta Françoise Hollanda by Evropa měla španělské banky zachránit. Německá kancléřka Angela Merkelová zase navrhla uspořádat o osudu eura v Řecku referendum a ohání se možnými plány pro případ, že Řekové dostojí pořekadlu, které tvrdí, že všechny velké evropské krize začínají na Balkáně.

To všechno nutí Evropu přepsat na poslední chvíli scénář nadcházejícího summitu. Ještě před několika dny se zdálo, že summit bude o uvedení Hollanda a jeho představy ohledně hospodářského růstu. Napětí současných dnů však nutí tuto agendu změnit. Merkelová, Hollande a spol. musí zodpovědět dvě zásadní otázky. Mělo by Řecko v případě, že záchranná opatření selžou, opustit k rozčarování Řeků eurozónu? Mělo by Španělsko požadovat peníze na to, aby svým bankám pomohlo vyrovnat prohlubující se shodky? Jen lehce naivní otázky jdou skutečně do hloubky. Zmíněné otazníky lze totiž spojit v jeden: Má Evropa důvěru ve svůj vlastní projekt?

Nabízejí se dvě možné odpovědi, ani jedna z nich však není zcela přesvědčivá. První je už tradiční, barvitá, hrůzu vzbouzející apokalyptická rétorika, která je z pohledu závažnosti událostí posledních 14 dnů pochopitelná. Druhou možností je odmítnutí, neboli nečinnost, Komise proměněná v solný sloup a naděje, že Berlín a Paříž rozhodnou, kterou cestou se vydat.

„Jak vystoupení Řecka z eurozóny, tak intervence do španělského bankovního sektoru jsou čím dál pravděpodobnější. Jestli k nim dojde a nestaneme se svědky mimořádného impulzu ze strany Evropské centrální banky na finančních trzích a také jednoznačných kroků ze strany Berlína, Paříže a evropských institucí směrem k politickému sjednocení, začnou se tvořit fronty v bankách, dojde k úniku kapitálu z celé periferie a státy budou krachovat,” varuje profesor Harvardské univerzity Ken Rogoff, autor dějin finančních krizí posledních osmi století. Tano Santos z Kolumbijské univerzity hodnotí intervenci do Španělska jako „nadmíru nebezpečnou“. „V okamžiku, kdy k ní dojde, vyschne likvidita pro celou zemi, a není dostatek oficiálních finančních prostředků, které by postačovaly pro případ takových rozměrů, jakým je Španělsko. To samé se stane v případě Řecka. Řecko sice představuje sotva 2 % evropského HDP, ale jeho vystoupení z eurozóny by mělo podle banky Citi dopad na finanční systém v podobě asi půl bilionu eur, který by byl zvládnutelný jen za předpokladu, že ECB poskytne likviditu a že by se nerozšířily úniky vkladů.

Právě ve chvíli, kdy se obnovila diskuze na téma škrtů a růstu, se situace zkomplikovala takovým způsobem, že se tato kontroverze stala druhotnou. Bankovní sektor opět visí na vlásku, stejně jako v nejhorší chvíli po krachu Lehman Brothers.

Všechny cesty vedou do Berlína a do Frankfurtu. Stávající konstelace faktorů by mohla přinutit Německo otevřít dlaň, aby Evropa nebyla odsouzena k nejhoršímu. „Nicméně existují i důvody se domnívat, že Berlín se ze své historie nepoučil a že jeho disciplinární přístup překročí všechny meze,“ upozorňuje Paul de Grauwe z London School of Economics. Rogoff to shrnuje následovně: „Buď Německo akceptuje inflaci (zvýšení platů, pobídky, Evropská centrální banka po americku, a vše ostatní, co bude třeba), nebo dojde na přerušení plateb a staneme se svědky politických mrtvol, přičemž pro Německo samotné to bude velmi tvrdé.“ Největší z rizik je nakonec vždy to politické. Otázka vůdcovství. Právě v ní už dlouho tkví problém Evropy: řešení problémů eurozóny nejsou nepředstavitelná, jsou možná, ale schází politický pohon, který by je aktivoval.

Neexistuje jednoznačné východisko z velkého problému, který Evropu sužuje. Tím je zklamání veřejného mínění, pramenící částečně z nedostatku demokracie a částečně z krize legitimity Evropské unie. Ve Skandinávii nebyla Evropská unie nikdy zvlášť populární, krize eurozóny však zapříčinila, že se její neoblíbenost šíří i na jih od Pyrenejí, kde byla považována za poslední možnou utopii. Stále více lidí na jihu viní z rostoucích škrtů Evropskou unii a Evropskou centrální banku. V Německu a severních zemích činí Evropskou unii odpovědnou za to, že je donutila podat pomocnou ruku jižním hříšníkům. „A jakékoliv řešení paradoxně tkví opět v Evropě,“ uzavírá Charles Grant z Centra pro evropskou reformu.

V krátkodobém horizontu je důležitá Evropská centrální banka. „Pouze intervence Evropské centrální banky jsou hodnověrné, protože znamenají o něco víc než jen slova,“ vysvětluje analytik Juan Ignacio Crespo. Ve střednědobém horizontu je to obnovení růstu. Paříž a Berlín toho mají tento týden v Bruselu hodně co říct. A v dlouhodobém horizontu je nutné zavést něco na způsob evropské dluhové agentury, plus fiskální unie. A rovněž je třeba, aby Evropská unie byla něčím víc než jen ekonomickým klubem. K tomu jsou potřeba lídři v Paříži, Berlíně, Bruselu a Timbuktu. Kde jsou?