V souvislosti s neformálním setkáním hlav států a vlád, které se koná 23. května v Bruselu, nelze mluvit o skutečném krizovém summitu. Ovšem ve chvíli, kdy je Řecko jen krůček od odchodu z eurozóny, španělský bankovní systém na pokraji krachu, nezaměstnanost v EU dosahuje rekordní výše a hospodářská aktivita neustále klesá, lze v každém případě hovořit o summitu v krizovém období.

Podle předsedy Evropské rady Hermana van Rompuye je tento summit ve znamení růstu. V Bruselu je to zřejmě jakési nové magické slůvko. Na potřebu hospodářského růstu důrazně upozornili už všichni významní evropští aktéři. Francouzský prezident François Hollande z něj udělal téma své předvolební kampaně, které mu zajistilo volební vítězství nad rivalem Nicolasem Sarkozym. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso navrhuje, aby se Evropa pustila do obrovských úkolů: velkých infrastrukturních projektů, které by pod vedením jeho Komise oživily evropskou ekonomiku.

Všichni se shodují na tom, že silnější hospodářský růst by mohl přispět k vyřešení dluhových problémů. Zbývá jen zodpovědět otázku, zda jsou šéfové vlád schopni tempo růstu zvýšit. Britský týdeník The Economist přirovnává hospodářský růst ke světovému míru: všichni jsou pro, ale nikdo se neshodne na způsobu, jak jej dosáhnout.

Krugman a bolest doprovázející růst

Řešení nenabízí ani ekonomie jako vědní obor. Od vypuknutí finanční krize v roce 2008 po pádu americké investiční banky Lehman Brothers vypukla mezi ekonomy diskuze o způsobech jejího řešení. Existují dvě základní tendence. Na jedné straně stojí zastánci prorůstových opatření realizovaných ve velkém měřítku řadou různých národních úřadů. Na straně druhé stojí ti, kteří volají po rychlém zavedení úsporných opatření.

Na poselství německé kancléřky Angely Merkelové o nutnosti snížení deficitů veřejných financí se v jižních členských státech – zejména v Řecku a Španělsku – nahlíží jako na něco dogmatického a tento názor bude stále silnější. Jejich krédo: zavedení úsporných opatření v době recese vede ke zhoršení hospodářské situace.

Hlavním obhájcem této teorie je americký laureát Nobelovy ceny Paul Krugman. Ve svých sloupcích vycházejících v deníkuNew York Times se obouvá do šéfů evropských vlád. Ti totiž mají údajně za to, že hospodářský růst nelze vyvolat jinak než bolestí (v podobě úsporných opatření). Podle Paula Krugmana touto moralistickou vizí cesta nevede, a čím dříve Evropa tuto cestu opustí, tím lépe. Výsledky voleb ve Francii a Řecku jej vůbec nepřekvapily: dokazují, že obyvatelé Evropy mají navzdory většině politických představitelů lepší představu o cestě z krize.

Japonská krize

Podle odpůrců politiky hospodářského oživení vypovídá o neúspěchu tohoto přístupu příklad Japonska. Tato země se už od počátku 90. let vyrovnává s krizí podobnou té, která zasáhla v roce 2008 Spojené státy a Evropu.

Japonská vláda se snažila dostat své hospodářství z krize přijetím prorůstové politiky. Nicméně veškeré vynaložené výdaje nezabránily tomu, aby Japonsko už dvacet let nevykazovalo jen slabý růst a pravidelně se nepropadalo do recese.

Zastánci prorůstové politiky upozorňují na to, že japonské úřady zasáhly příliš pozdě: během prvních let po splasknutí bubliny zaváděly politiku úsporných opatření podobnou té, která se dnes zavádí v Evropě.

Ovšem i kdyby se všichni shodli na tom, že úsporná opatření mají v době recese na hospodářství negativní dopad, je otázkou, kam by měly směřovat doplňkové finance. Jednoduchý argument, kterého se chápou obhájci politiky prorůstových opatření, je podle odpůrců tohoto přístupu ten, že stát má ve snaze rozhýbat ekonomiku podpořit poptávku. Ovšem poptávku po čem? Stát neprovádí žádnou výrobní činnost kromě infrastrukturních děl jako silnice, přehrady a mosty. Ostatně často podporuje ekonomiku právě těmito prostředky. Ale dařilo by se hospodářství skutečně lépe?

Co může nastartovat hospodářství?

Slavným příběhem je most v Japonsku za dvě miliardy dolarů, který usnadnil dostupnost jednoho ostrova s 800 obyvateli. Stát uzavřel s určitým počtem firem skvělou smlouvu a vytvořil dočasně pracovní místa, ovšem ekonomika se díky tomu nestala o nic produktivnější. Dále si můžeme klást otázku, zda takové projekty mohou nastartovat hospodářství, či zda se po dostavění mostu a poté, co státu dojdou peníze, neocitnou stavební dělníci bez práce.

V Evropě tato konkrétní diskuze stále ještě nenastala. Dějiny Evropy přitom příklady tohoto druhu přímo oplývají: dálnice ve Španělsku a Portugalsku umožňující turistům dosáhnout dovolenkových destinací byly financované především z evropských fondů. Chudé regiony dostávají pomoc ze strukturálních fondů Evropské komise i nadále. Konzervativní návrhy na stimulaci růstu v Evropě se tomu podobají: více peněz pro Evropskou investiční banku, aby mohla financovat velké projekty, a více peněz pro Komisi, aby mohla rozšířit stávající práce.

Je třeba, aby šéfové vlád ukázali, že jsou přesvědčeni, že taková opatření budou ke stimulování hospodářského růstu v Evropě stačit. A zda budou vůbec ochotni se podílet na nákladech.