Vyberte si jazyk
Jednoho dne vám zavolá právní zástupce, říkejme jí třeba Angela, která si vás předvolá do své kanceláře. Tam vám ukáže sankční ustanovení smlouvy, která specifikují, jakému trestu budete vystaveni, pokud porušíte její podmínky.
Pak vám řekne, ať se pod ně okamžitě podepíšete, nebo se dostanete do velkých problémů. „Ale,“ zeptáte se, „kde je zbytek té smlouvy?“ „Na té ještě pořád pracujeme, nicméně do toho nemáte co mluvit. Prostě se tady podepište.“
To je docela dobré přirovnání k situaci, ve které se ve vztahu k fiskálnímu paktu právě nacházíme. Jak už přiznává skoro každý, smlouva totiž není novou politickou dohodou, která by Evropskou unii dostala z potenciálně smrtelné krize. Jsou to jen sankční ustanovení. Nedávají žádný smysl pokud a dokud se nedozvíme, co bude obsahovat dohoda sama. Požadovat po nás, abychom je podepsali, i když neznáme zbytek této smlouvy, to je zjevný projev naprostého pohrdání námi.
Tváří v tvář takovému přezírání mohou Irové udělat jedinou racionální věc, a to uchýlit se ke svým nemalým zkušenostem s daňovými úniky, vytáčkami a obcházením zákonů. Hodina naší prohnané obratnosti konečně nastala.
V knize 1066 And All That (1066 a všechno ostatní), která humornou formou popisuje britskou historii, autoři poznamenávají, že kdykoli si Angličané mysleli, že našli odpověď na „irskou otázku“, Irové tu otázku pozměnili. V kontextu anglo-irských vztahů je tento vtip možná poněkud nemístný. Ale když jej vztáhneme na Evropu, je podobné překroucení otázky zavedenou irskou praxí. Udělali jsme to už dvakrát, v případě smlouvy z Nice v letech 2001-2002 a Lisabonské smlouvy v letech 2008-2009.
Ne, ale jo.
Když jsme měli volit mezi „Ano“ a „Ne“, hlasovali jsme pro „Ne, ale jo.“ Běžte pryč, pak se vraťte, zeptejte se trochu jinak a my řekneme „Ano“. Tyto epizody určitě nepatří mezi nejslavnější okamžiky irské demokracie. Svým způsobem do značné míry zobrazují kluzkost naší politické kultury. Možná, že říci „Ne, ale jo,“ je ve skutečnosti čestnější a smysluplnější reakcí na absurdní urážku, které čelíme, než jakákoli jiná možnost, která se nám v současné chvíli nabízí.
Vláda měla prostě přijmout zcela zřejmé řešení a referendum odložit, protože evropská krize jeho význam úplně zpochybňuje. Ani by to nebylo kdovíjak odvážné. Nejenže Francie odmítá smlouvu „ve stávající formě“ podepsat, ale její ratifikaci muselo odložit dokonce i Německo. Vláda se nicméně natolik obává jakéhokoli odchýlení ze „správné“ cesty, alespoň jak ji vnímá, že naprosto strojově postupuje stále vpřed.
Voliči tak musí čelit dilematu. Možnosti „Ano“ a „Ne“ totiž ani trochu neodrážejí veřejné mínění. Hádal bych, že většina voličů doopravdy patří do jednoho ze dvou táborů: a) Ano, protože není jiné volby; b) Ne, ale zeptejte se nás znovu až budete mít připravenu nějakou prorůstovou strategii.
První možnost – musíme to udělat – ve skutečnosti není důvodem pro „Ano“, ale důvodem pro zahození hlasu. Pokud skutečná volba neexistuje, je referendum jen šarádou. Je parodií demokracie. Jediný způsob, jak si zachovat alespoň trochu občanské důstojnosti, je hromadné zahození hlasů.
Ne, ale
Druhou možností je „Ne, ale...“ Tím uznáváme, že může existovat kontext, ve kterém by fiskální pakt dával smysl. Jestliže by tu například byl skutečný a dlouhodobý evropský závazek investovat do růstu, zcela radikálním způsobem by to změnilo irskou rozpočtovou aritmetiku.
To samé by platilo pro skutečné evropské řešení bankovního problému, které by obrovské náklady spojené se záchranou bank sňalo z beder občanů. Ale my prostě nevíme jestli, nebo do jaké míry, si opětovné prohloubení krize vynutí tak zásadní změnu strategie.
Hlasovat pro „Ne“ s naznačenou výzvou, aby se hlasování opakovalo až v okamžiku, kdy bude zřejmý celý široký obraz situace, je tak možná nejupřímnější odpovědí na současný požadavek, abychom učinili neinformované rozhodnutí. Byl by to také zodpovědný projev uvědomělého evropského občanství, který by podporoval změnu směru, bez něhož se EU sama zničí.
Překroucení otázky je irskou specialitou, která se však nyní pro Evropu stala životní nutností.
