**Generální ředitelka MMF Christine Lagardeová v rozhovoru pro britský deník The Guardian o tomto víkendu skočila možná trochu drsným způsobem rovnýma nohama přímo do problému, když se podivovala pocitům nespravedlnosti. Řecko si podle ní nemůže nijak zvlášť stěžovat: „Víc myslím na děti ve škole v jedné malé nigerské vesničce, které mají jen dvě hodiny vyučování denně, sedí po třech na jedné židli a trpělivě usilují o přístup ke vzdělání. Myslím na ně neustále, protože se domnívám, že potřebují víc pomoci než obyvatelé Atén.“ Lagardeová má za to, že „by si měli Řekové začít vypomáhat vzájemně“, a to tím, že budou „všichni platit své daně“.

Krom toho, že to byla slova příkrá a tři týdny před novými řeckými volbami poněkud nešikovně volená, se generální ředitelka MMF dotkla bolavého místa. Investoři sice pochybili, když Řecku po dvacet let bez počítání půjčovali, nicméně za to draze zaplatili, když museli přistoupit na odpis více než 70 % pohledávek (z nichž se značná část týká samotných řeckých investorů, bank, pojišťoven, penzijních fondů), což činí v přepočtu 105 miliard eur. Jedná se o největší restrukturalizaci dluhu v dějinách kapitalismu (v případě Argentiny to bylo „pouhých“ 88 miliard dolarů). Vzhledem k pochopitelné solidaritě, neboť řecký bankrot mohl vést ke zhroucení jednotné měny, půjčila eurozóna a MMF Aténám celkem 240 miliard eur (částka ale ještě nebyla vyplacena v celkové výši). K tomu je třeba připočítat (nejméně) 50 miliard v řeckých dluhopisech, které na sekundárním trhu (tj. trhu umožňujícím další prodej) odkoupila Evropská centrální banka. Dostaneme tak 290 miliard eur, což odpovídá zhruba 2,5krát výši ročního rozpočtu EU pro zemi s 11 miliony obyvatel představující sotva 2 % HDP EU. MMF, který sám zapůjčil třetinu této sumy, neposkytl tolik peněz jedné zemi za celou svou historii…**

Solidarita s Řeckem není nic nového

**Nezapomínejme také, že tato solidarita nepřišla až s krizí: od svého vstupu do Unie v roce 1981, a zejména pak od vzniku strukturálních fondů (regionální pomoc) v roce 1988 dostávalo Řecko každým rokem 3-4 % svého HDP ve formě evropské pomoci. Nehledě na to, že si mohlo od roku 2002, kdy se připojilo k eurozóně, půjčovat na trzích se stejnou úrokovou sazbou jako Německo. Jak s tímto bezprecedentním přílivem peněz naložilo? Jisté je, že jej využilo nikoliv k rozvoji země, ale spíše k vydržování politické klientely a podpoře spotřeby (Řecko bylo jedním z předních evropských odbytišť německých luxusních vozů)… Lze tedy chápat rostoucí hněv Evropanů a MMF vůči tomu, co považují za nevděk ze strany země, která jen o vlásek unikla bankrotu, jenž by pro ni měl daleko dramatičtější dopady než přísná kúra úsporných opatření, které se dnes musí podrobit.

Stabilizační program zahrnuje zejména všechny reformy, které musí Řecko provést k vybudování funkčního státu. Jeho četba je ve skrytu velice poučná: revizí prošly všechny sektory v oblasti administrativy, zdravotnictví, daní, práva a veřejných zakázek, přičemž vyšlo najevo, že řecký stát je méně efektivní než turecký.

Problém je v tom, že Řecko neplní úkoly, a to jednak kvůli neschopnosti valné části politiků a úředníků, jednak kvůli odporu těch, kteří by o všechno přišli, pokud by reformy spatřily světlo světa. První plán úsporných opatření vyjednaný s MMF a EU na jaře roku 2010 nebyl nikdy aplikován, jak přiznala dnes již neexistující Papandreova vláda, a druhý je blokován od posledních voleb 6. května.**

Černé ekonomice se stále daří

**Před rokem odhlasovaný zákon o otevření více než 150 profesí konkurenci stále nebyl z nedostatku úřední vůle implementován. Založit si firmu je pořád stejně složité. Hotov není ani katastr (přestože ho Unie požaduje už dvacet let, a dokonce Řekům na jeho tvorbu finančně přispěla). A když už finanční správa vykoná svou práci, pak tu svou zase neudělá zkorumpované, pomalé a neefektivní soudnictví, což podvodníkům umožňuje se placení daní vyhnout. Pro ilustraci toho, co je ve hře: podle odhadů přišla země v roce 2009 kvůli daňovým podvodům o 15 až 20 miliard eur, tj. tři čtvrtiny tehdejšího rozpočtového schodku. Což jinými slovy znamená, že také stále kvete černá ekonomika (30-40 % HDP).

Je nesporné, že jsou v Řecku lidé, kteří trpí: snižování mezd a důchodů, recese (Řecko přišlo o 30 % národního bohatství, které sice získalo na úvěr, tím to ale není o nic méně bolestivé) jsou smutnou realitou, je to ale rozhodnutí národa, který dává přednost klientelistickému systému (strany, které tomu chtěly zamezit, nepřekročily 3% hranici) a volí strany slibující čerpání mezinárodní pomoci bez velké námahy.

Stejně tak tvrdým kúrám úsporných opatření byly vystaveny i jiné země (Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálie), přitom o nich ale není slyšet. Rozdíl? Kromě toho, že Řecko vždy mělo sklony k viktimizaci, si také myslí, že má nárok na výhodnější režim, protože je kolébkou západní civilizace. Jako kdyby se Řím v okamžiku, kdy je Itálie žádána o reformu trhu práce nebo boj proti mafii, dovolával Cicera nebo Augusta.**

****Řecko musí chtě nechtě reformovat****

**Co tedy s tím? Evropa nemá jinou možnost než Řecku, které by mohlo samo potopit jednotnou měnu, nadále pomáhat. Řekům je ale třeba připomenout, že stabilizační program schválila legitimní řecká vláda a že jej ratifikovalo sedmnáct národních parlamentů eurozóny (včetně Vouli, řeckého parlamentu). O „německém diktátu“ by tak neměla být řeč. Jednostranné zpochybnění tohoto plánu by pak především znamenalo, že mu stále nelze důvěřovat, protože se nová většina necítí být se závazky uzavřenými ve jménu země svázána… Vítězství radikální levice by jinými slovy nadlouho pohřbilo posun k federalismu, který je pro přežití eura přitom tak nutný.

Je zřejmé, že Evropané peníze zapůjčené Řecku asi sotva někdy uvidí. Nevyhnutelný odpis pohledávek se ale nemůže uskutečnit jen tak za nějakých podmínek: Řecko se musí chtě nechtě proměnit a hluboce reformovat. Rezignovat bezpodmínečně na naše půjčky, tak jak to navrhují někteří dobrodinci, ač se přitom jedná o úsilí, které leží na všech Evropanech, by znamenalo jistotu, že do řeckého měšce budeme přispívat ještě za dvacet let. Sud Danaoven, takové je dědictví antického Řecka, bez něhož bychom se klidně obešli.**