Vyberte si jazyk
Představme si scénu z dystopického filmu, který zobrazuje naši společnost v blízké budoucnosti. Uniformované hlídky patrolují v poloprázdných nočních ulicích městských center, kde číhají na přistěhovalce, kriminálníky a tuláky. Ty, které najdou, brutálně zbijí. To, co se zdá být zdramatizovaným hollywoodským snímkem je realitou dnešního Řecka. Samozvané milice v černých košilích, členové hnutí Zlatý úsvit - kteří patří mezi popírače holocaustu, v posledním kole voleb získali 7 % hlasů, ale proslýchá se, že měli podporu 50 % athénských policistů - zde již nyní v noci hlídkují a mlátí všechny přistěhovalce, které najdou: Afghánce, Pákistánce, Alžířany. Takto se Evropa brání na jaře roku 2012.
Problém s obranou evropské civilizace proti hrozbě přistěhovalců je ten, že zuřivost obránců je větší hrozbou „civilizaci“, než jakkoli velký počet muslimů. S takovýmito přátelskými obránci Evropa nepřátele vůbec nepotřebuje.
Před sto lety popsal britský spisovatel G. K. Chesterton slepou uličku, ve které se nacházeli kritikové náboženství, takto: „Lidé, kteří začnou bojovat proti církvi ve jménu svobody a humanity, nakonec svobodu i humanitu zahodí, jen aby mohli bojovat proti církvi... Boží věci se sekularistům zničit nepodařilo - jestli je to však pro ně útěchou, zničili ty světské.“ Mnoho liberálních válečníků tolik dychtí po boji s protidemokratickým fundamentalismem, že nakonec upustí od svobody a demokracie, jen aby mohli bojovat proti terorismu.
A pokud jsou „teroristé“ připraveni tento svět zničit z lásky k jinému, naši bojovníci proti terorismu jsou připraveni zničit demokracii z nenávisti k muslimské jinakosti. Někteří z nich tolik milují lidskou důstojnost, že jsou ochotni legalizovat mučení, aby ji ubránili. Jde o protipól procesu, kdy zfanatizovaní obránci náboženství začnou útočit na soudobou sekulární kulturu a nakonec obětují své vlastní náboženské přesvědčení v horlivé snaze vymýtit aspekty sekularismu, které tolik nenávidí.
Obránci Řecka před přistěhovalci však nejsou tím hlavním nebezpečím – jsou pouze jakýmsi vedlejším produktem skutečné hrozby, politiky úsporných opatření, která je za momentální špatnou situaci Řecka odpovědná. Nové řecké volby se konají 17. června. Vedení Evropské unie nás varuje, že půjde o volby zásadní. V sázce je nejen osud Řecka, ale možná i osud celé Evropy. Jeden výsledek – ten správný, jak tvrdí – by umožnil pokračování bolestivého, ale nezbytného procesu hospodářského zotavování pomocí úsporných opatření. Alternativa – vítězství „krajně levicové“ strany Syriza – by bylo hlasem pro chaos a konec (evropského) světa, jak ho známe.
Co bude po volbách?
Proroci zkázy mají pravdu, avšak ne tak, jak si myslí. Kritici našeho současného demokratického zřízení si stěžují, že volby nenabízejí skutečnou volbu. Místo toho si vybíráme pouze mezi levicově-středovou a pravicově-středovou stranou, jejichž programy jsou od sebe v podstatě nerozlišitelné. Avšak 17. června se možnost vybrat si naskytne - mezi establishmentem (Novou demokracií a Pasokem) na jedné straně a Syrizou na straně druhé. A jak je tomu obecně zvykem, když se lidé mají skutečně rozhodnout, vládne v táboře establishmentu panika. Pokud dojde k volbě špatné, tvrdí, bude následovat pouze chaos, chudoba a násilí. Pouhá možnost vítězství Syrizy údajně vyslala vlny strachu napříč globálními finančními trhy.
Ideologická personifikace bují – trhy mluví, jako by byly skutečnými lidmi, vyjadřují své „obavy“ z toho, co se stane, pokud volby nevyústí ve vytvoření vlády s mandátem na vytrvání v programu EU a MMF, který diktuje rozpočtové úspory a strukturální reformy. Řečtí občané nemají čas se podobnými perspektivami trápit. Mají dost starostí se svými každodenními životy, jejichž bída se začíná blížit úrovni, jakou jsme v Evropě neviděli desetiletí.
Jde o sebenaplňující se předpovědi, které vyvolávají paniku, a tak způsobují právě tu situaci, před kterou nás varovaly. Pokud Syriza vyhraje, evropský establishment bude doufat, že se nám dostane tvrdé lekce o tom, co se stane, když se někdo pokusí přerušit začarovaný kruh vzájemného napomáhání si mezi bruselskými technokraty a protiimigračním populismem. To proto se lídr Syrizy Alexis Tsipras v nedávném rozhovoru jasně vyjádřil o tom smyslu, že pokud Syriza vyhraje, jeho první prioritou bude potlačit paniku. „Lidé strach přemůžou. Nepodlehnou mu, nenechají se vydírat.“ Syriza bude stát před téměř nemožným úkolem.
Její hlas není hlasem krajně levicového „šílenství“, ale hlasem rozumu, který promlouvá proti šílenství ideologie trhu. Ve své připravenosti převzít kontrolu skoncovala se strachem levice z převzetí moci. Má odvahu uklízet nepořádek, který vytvořili jiní. Budou muset ukázat úžasnou kombinaci principů a pragmatismu, oddanosti demokracii i schopnosti rychle a rozhodně jednat tam, kde je to třeba. Pokud mají mít i jen minimální šanci na úspěch, musí jim dát najevo solidaritu celá Evropa. A to nejen tím, že se k nim tu a tam bude nějaká země chovat slušně, ale i pomocí kreativnějších řešení, jako je tomu v případě propagace solidární turistiky letos v létě.
Nutné kacířství
Ve svých Poznámkách k definici kultury (Notes towards the Definition of Culture, 1948) si britský básník a dramatic T.S. Eliot povšiml, že existují okamžiky, kdy jediná možná volba existuje mezi kacířstvím a nevěrectvím, jinými slovy, kdy jediným způsobem, jak udržet náboženství naživu, je sektářské odtržení se. V takové situaci je dnes Evropa. Pouze nové „kacířství“, které momentálně reprezentuje Syriza, může zachránit to, co z evropského dědictví za záchranu stojí: demokracii, důvěru v lidi, rovnostářskou solidaritu atd. Pokud bude Syriza přemožena, skončíme v Evropě s „asijskými hodnotami“ – které samozřejmě nemají nic co do činění s Asií, ale mnoho společného s tendencí současného kapitalismu pozastavovat demokracii.
„Svobodné volby“ v demokratických společnostech se totiž opírají o paradox: člověk si může svobodně vybrat pod podmínkou, že jeho volba bude ta správná. Proto když si vybere špatně (jako tomu bylo v případě irského odmítnutí evropské ústavy), je tato volba pokládána za chybu a establishment okamžitě žádá, aby byl „demokratický“ proces opakován a chyba mohla být napravena. Když Jorgos Papandreu, tehdejší řecký premiér, navrhl na konci minulého roku uspořádat o záchranném plánu pro Řecko referendum, bylo samo referendum zamítnuto jako špatná volba.
V médiích kolují o řecké krizi dvě interpretace: německo-evropská (Řekové jsou nezodpovědní, líní, rozmařilí, neplatí daně atd., a musíme je proto dostat pod kontrolu a naučit je finanční disciplíně), a řecká (neoliberální technokracie, kterou nám vnucuje Bruselem, ohrožuje naši národní suverenitu). Jakmile už nebylo možné utrpení řeckého lidu dále ignorovat, objevila se interpretace třetí – na Řeky se nyní nahlíží jako na humanitární oběti, které potřebují naši pomoc, jakoby byla země stižena válkou nebo přírodní katastrofou. Ačkoliv jsou všechny tři interpretace nepravdivé, ta třetí je bezpochyby nejodpornější. Řekové nejsou pasivními obětmi. Vedou válku proti evropskému ekonomickému establishmentu a od nás potřebují to, abychom byli s jejich bojem solidární, neboť je to boj i náš.
Řecko není výjimkou. Je jednou z nejdůležitějších laboratoří pro testování nového socioekonomického modelu, který má potenciálně neomezené použití – depolitizované technokracie, ve které je bankéřům a jiným odborníkům dovoleno ničit demokracii. Tím, že Řecko zachráníme před jeho takzvanými zachránci, zachráníme i Evropu samotnou.
Tento článek byl původně publikován v listu London Review of Books.
