Volby do Evropského parlamentu poznamenané novým rekordem volební neúčasti (odvolilo pouze 43% z 388 milionů oprávněných voličů) nejspíš tolik nezmění rozdělení křesel v parlamentu. Přesto se rýsuje pořádný rozruch.

Evropská lidová strana obhajuje svou pozici nejsilnějšího klubu parlamentu a posiluje křesla. Socialistická strana zůstává druhým nejsilnějším klubem, ztrácí však nezanedbatelný počet křesel, která vystřídají Zelení, jejichž počet křesel o proti minulému mandátu vzrostl. Zelení tak potvrzují svou pozici čtvrtého nejsilnějšího klubu. Extrémní levice si dosavadní počet křesel zachovává a ještě k tomu jich získává několik navrch. Liberálové, kteří potvrzují svou roli jazýčku na vahách – hlasují někdy s levicí, jindy s pravicí – zůstávají v parlamentu třetím politickým seskupením. Jasně pravicové strany, které evropské integraci nepřejí, zaznamenávají úspěch hned v několika zemích (Nizozemí, Rakousko, Maďarsko, Velká Británie).

A přece, za zdánlivě malým posunem těchto stran se rýsuje hluboká změna evropského politického panoramatu. Umírněná pravice tak paradoxně vítězí na dvou frontách: tam, kde je u moci – ve Francii, Itálii, Německu, je to její poselství klidné síly, schopné zachytit a uklidnit obavy voličů, které jí zajišťují vítězství. Tam, kde je v opozici – ve Španělsku či Velké Británii, inkasuje dividendy z protestních hlasů, které tak nechává platit vládní strany za důsledky hospodářské krize.

Krize socialistických stran na evropské úrovni se zdá být spíše krizí jazyka, ztrátou řeči vůči svým tradičním či novým potenciálním voličům, než krizí politickou. Jeden prvek je nakonec krajně významný: úspěch extrémní, xenofobní a protievropské pravice v Nizozemí, Velké Británii, Rakousku, Maďarsku a dokonce i ve Finsku, kde se obava ze sociálních změn urychlených ekonomickou krizí projevuje skrze hněv, nepřátelství a požadavky na morální a rasistický „řád“.

Tyto výsledky, které ve hrubém obrysu potvrzují současné rozdělení politických sil v parlamentu, by mohly nechat padnout poslední možné překážky pro pokračování José Manuela Barrosa v čele Evropské komise. Oproti tomu, je možné, že Evropská socialistická strana bude nárokovat předsednictví Unie, které plánuje Lisabonská smlouva, pro někoho, ze své politické formace. A v tomto případě, který kandidát by se prokázal jako nejméně „socialistický“ a v očích pravice nejpřijatelnější, než bývalý britský ministerský předseda Tony Blair?