Upřímně řečeno, kdyby bylo Řecko středoevropskou zemí, k řecké krizi by nikdy nedošlo. Německo a Francie by předně nikdy neumožnily přístup k jednotné měně zemi nechvalně známé chabými hospodářskými výkony, špatnými politickými návyky a nadáním kamuflovat účetnictví. Za další, pokud by se toto středoevropské Řecko náhodou či nedopatřením přece jenom ocitlo v eurozóně, Brusel by důkladně prošetřil jeho finance.

Řecko ale není zemí střední Evropy. Zatímco Evropská komise vytáhla do boje proti korupci v zemích ‚Jalta clubu‘, země ‚Clubu Med‘ [označení pro Středomořskou unii] požívají výsad dobrých Evropanů. Představte si bulharského nebo rumunského premiéra, který by kontroloval 80 % státních médií a volné chvíle by trávil ve společnosti prostitutek. Nebo maďarského premiéra, který by bez ohledu na to, co mu doporučuje Brusel, oznámil, že navzdory závažnosti hospodářské krize nezmrazí platy ve veřejném sektoru. Těžko si jen představit, jaký poprask by to vyvolalo. Co však Brusel považuje za skandální v případě Sofie či Budapešti, nad tím u Říma nebo Madridu jen vraští čelo.

Brusel, svědek řecké tragédie

V Evropě mnozí odsuzují koncepci svobody tisku italského premiéra Silvia Berlusconiho, německá a francouzská vláda ale raději mlčí. Mnozí se obávají hospodářské politiky současné španělské vlády, nikdo se ji ale neodvažuje kritizovat. Brusel je spoluviníkem řecké tragédie. Jeho roli lze přirovnat k roli auditorů americké účetní firmy Artur Anderson ve skandálu Enron. Řecká krize odhaluje nepříjemnou realitu, kterou maskuje unijní rétorika.

EU sice mluví o solidaritě, ale evropské země ji nesdílejí. V tomto směru je ilustrativní, že si 70 % Němců přeje, aby Řecko vystoupilo z eurozóny a že jeden člen Bundestagu doporučil Athénám, aby krizi čelily odprodejem některých svých ostrovů, zatímco řecká média se snaží zejména uveřejňovat články o nacistické okupaci země a připomínat, že Německo Řecku dluží za válečné reparace. Navzdory nadějím některých politiků a komentátorů nepřinesla hospodářská krize Evropě obnovu soudržnosti. Naopak obrodila nacionalismus živený obavami a hněvem evropského veřejného mínění. Zóna ekonomických turbulencí se tak nakonec nenachází ve střední Evropě, ale v Evropě jižní.

Nejtěžší je se do eurozóny dostat

Ještě před rokem měli mnozí strach, že střední Evropa je příliš zkorumpovaná, politicky nestabilní a její ekonomiky příliš liberální (příliš anglo-saské) na to, aby dokázala překonat krizi. Dnes je zřejmé, že to byla jižní Evropa, která ve skutečnosti zabředla do pochybných praktik a umíněně se vzpírala reformám. Maďarsko a Řecko se od sebe nyní neliší rozsahem problémů, se kterými se potýkají, ale politickou vůlí, kterou projevují jejich vlády, když je třeba zaplatit za vyvedení země z nesnází. Zemí EU, které nejsou členy eurozóny a vyhovují kritériím Maastrichtu, je zatím víc než zemí členských, které jim vyhovují. Polsko je jedinou ekonomikou v EU, která nezaznamenala recesi. Jak říká litevský předseda vlády, „dokud není země členem eurozóny, jsou Maastrichtská kritéria aplikována velice přísně. Jakmile jste ale uvnitř, můžete si v podstatě dělat, co chcete.“

Většina ekonomů se shoduje na tom, že je trochu absurdní stát mimo eurozónu, když se euru vede dobře, ale ještě mnohem horší je, když se mu nedaří. A teď mají země jako Bulharsko či Estonsko strach, že za náležité respektování Maastrichtských kritérií v dobách krize budou „odměněny“ tím, že stráví čekáním na vstup ještě několik let navíc. Některé hlasy totiž tvrdí, že Němci a Francouzi, šokovaní nestabilitou „PIIGS“ (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko), zaměří své úsilí nejprve na konsolidaci eurozóny, než přistoupí k jejímu rozšiřování. Hospodářská krize zplodila Evropu, která od začátku války v Iráku nebyla nikdy víc rozdělená. Naštěstí se tentokrát nejedná o problém „stará Evropa“ versus „nová“, ale eurozóna versus ti, kdo nejsou jejími členy. Bohužel při pohledu na mapu zjistíme, že eurozóna pokrývá rovněž „starou Evropu“. Co se týká nečlenských států, patří téměř všechny do ‚Jalta clubu‘.