V nehybné a zkostnatělé společnosti, jejíž sociální a ekonomické struktury jsou neměnné, nemají individuální zásluhy velkou váhu a možnosti vzestupu po společenském žebříčku jsou minimální. Tuto situaci – která není nikterak nová – potvrzuje dnes nová studie OCDE ("Rodinná záležitost") o mezigenerační sociální mobilitě v nejbohatších zemích světa.

Jakou váhu má tatínkův plat? V Itálii téměř 50%. Podle statistik OCDE toto číslo ukazuje způsob, jakým se v příjmu dětí odráží příjem rodičů. V průměru se polovina platových výhod otce s vysokým příjmem nad otcem s malým příjmem automaticky – pokud odečteme obzvláště talentované a individuální případy – přenáší na syna. Procento je jen o málo větší ve Velké Británii a jen o málo nižší ve Francii a Spojených Státech. V Dánsku, v Austrálii a Norsku dosahuje tento dalo by se říci dědičný přenos pouze 20%. Důsledkem situace je rozdíl v přímech mezi rodinami různého původu. Mít tatínka vysokoškoláka je například jistou formou pojištění. V Itálii (s velkým rozdílem proti Francii a Spojenému království), má syn inženýra o téměř 60% větší šanci dosáhnout stejného titulu než syn dělníka a o 30% více než syn účetního.Kromě toho, pokud v rodině člověk titulu dosáhne, znamená to, že kulturní a sociální kontext je zde příznivější. Syn italského vysokoškoláka proto vydělá, ať je sám vysokoškolák nebo ne, v průměru o 50% více, než syn člověka, který pouze dokončil střední školu. Situace dětí, jejichž otec přestal studovat velmi brzy, je ještě horší pro Portugalce a Brity. Ve Francii tvoří toto školní "věno" 20%, v Rakousku a Dánsku nedosahuje ani 10%.

Společnost, jejíž členové zůstávají všichni – v dobrém i špatném smyslu – syny svého tatínka, je zaprvé problémem ekonomickým. Podle OCDE je obrovským mrháním zdroji. "Méně mobilní společnosti," vysvětluje studie, "mají zaprvé tendenci plýtvat talenty a schopnostmi, nebo je alespoň nedostatečně využívat. Zadruhé, nedostatek rovnoprávnosti příležitostí může ovlivnit motivaci a snahu a nakone i produktivitu jejích členů, což má negativní vliv na globální výkonnost a na možnosti ekonomického růstu." Studie nakonec ukazuje, že čím jsou nerovnosti v zemi větší, tím méně je tato společnost mobilní. Itálie je mezi západoevropskými zeměmi jednou z těch s nejvyšší mírou nerovnoprávnosti.

Podle klasifikace OCDE je Itálie (narozdíl od například Spojených států, Francie, Německa a Velké Británie) mimoto i zemí, kde má rodinná situace nejmenší dopad na školní výsledky: v matematice nemá syn inženýra o nic větší úspěch než syn dělníka. Pouze Kanaďané, Korejci a některé ze skandinávských zemí jsou v této oblasti neutrálnější než Italové. Vysvětlením je bezpochyby národní systém školství, který je stále ještě dostatečně homogenní a sociálně integrovaný. Prospěch z toho mají všichni: podle studie OCDE může zvýšení sociální promíšenosti v základních a středních školách zlepšit výsledky znevýhodněných žáků, aniž by to zhoršilo celkové výsledky jednotlivých škol. Studie OCDE míní, že věštšina kariérních postupů v Itálii závisí na délce pracovního poměru a výši zkušeností, spíše než na míře způsobilosti a vzdělání. Mezigenerační mobilita, stejně jako vněgenerační je tak v Itálii vzácná.