Vyberte si jazyk
Naši evropští představitelé a vláda v Dublinu by udělali lépe, kdyby páteční strachuplné „ano“ příliš nerozebírali. Zasmušilý souhlas, který v referendu občané zdráhavě vyjádřili, zdaleka nebyl projevem důvěry v Evropu, ale spíše aktem zoufalství.
V pátek dala převážná část voličů ratifikaci rozpočtové smlouvy „formální souhlas“. Jen málokdo však bude tvrdit, že smlouva předložená občanům v referendu pod hrozbou „okamžitých a hrozivých“ úsporných opatření byla přijata „všeobecným konsensem“.
Zpětně vidíme, že fantazírovat o možnosti, že bychom se tváří v tvář neúspěšné politice úsporných opatření mohli stát „myší, která řvala“ [The Mouse That Roared, britská filmová komedie], bylo příliš idealistické. Investoři do dluhopisových trhů již vsadili na to, že Irsko, věrný psíček EU, vždy připravený vyloudit smířlivý úsměv nebo legrační vtip o feta sýru, udělá, co se od něj očekává, a podnik tak nepadne.
V neradostném srdci Evropy
Sebeiluze rebelantského národa, tj. naše schopnost v okamžiku, kdy se jedná o boj mezi srdcem a hlavou, nevěnovat pozornost prvnímu a řídit se jen hlavou, která již v roce 1913 inspirovala básníka W.B. Yeatse k zoufalému výkřiku „Romantické Irsko už je mrtvé“, je jedním z dominantních rysů našeho národa.
V jiných, konzervativnějších dobách byla jedním z charakteristických znaků irského života „nešťastná“ dívka, která se z přemíry vášně „dostala do problémů“, načež na jistou dobu záhadně zmizela, aby se posléze navrátila do života jízlivých pohledů a pošilhávajících oken. Nikdo samozřejmě nevěnoval pozornost strůjci problémů, který v tmavém obleku každou neděli usedal do předních lavic kostela.
Po našem vlastním „problému“ se Irsko nyní ocitlo zpět v neradostném srdci Evropské unie, která zřejmě úplně zapomněla, že nezanedbatelnou roli v irském fiskálním „hříchu“ sehrál obezřetný pruský bankéř v seržovém obleku.
Endyho příběh pro Paddyho
Bohužel navzdory blahosklonnému „respektu a porozumění“ Angely Merkelové potvrdil minulý pátek pouze to, že ať je to mu s „romantickým Irskem“, jak chce, Irsko nezávislé je definitivně „mrtvé“. A politický hrobník zvaný premiér Enda Kenny nyní stojí s lopatou v ruce nad hrobem a hlídá, abychom neucouvli z naší nové filozofie národního života - modlit se a šetřit‘.
Vláda z této nebezpečné zkoušky vyvázla poměrně se zdravou kůží. Budoucnost ale nebude jednoduchá. Enda Kenny těsně po svém volebním triumfu pronesl slavnou větu, že jedním z našich charakterových rysů je to, že „se Paddy [zdrobnělina jména Patrick, obecně označení pro Ira] rád dozví, o čem je příběh“. „Příběh“, který vláda minulý týden naservírovala pochybovačnému „Paddymu“, byl o tom, že „ano“ přinese „investice, stabilitu, hospodářské oživení“ a zajistí „Irsku práci“. „Paddy“ u této příležitosti na Endyho příběh přistoupil, spíš než by mu věřil; nyní ale budou muset Kenny i Evropa dané sliby splnit, jinak by „Paddy“ už nemusel být napříště tak chápavý.
