Spojené státy evropské jsou blízko

Je to ukázka rychlosti, kterou se během krize eura mění politika. Ještě před čtrnácti dny byla veškerá pozornost věnována novému francouzskému prezidentovi Françoisi Hollandovi, který se v Paříži ujal své funkce jako „Monsieur Růst“ a jeho prvnímu úkolu – postavit se „Frau Šetřivce“, německé kancléřce Angele Merkelové.

„Potřebujeme nová řešení. Všechny možnosti jsou otevřené," sliboval Hollande s tím, že donutí Merkelovou sundat z nosu kolíček a vzít do úvahy i věci, které Berlínu zrovna nevoní, především eurobondy – Německo by tak rázem vyřešilo krizi souhlasem se zárukami za dluhy Španělska, Řecka, Itálie i všech ostatních. Bez šance.

Do soboty souboj růst versus úsporná opatření ustoupil o něco do pozadí, když jej Merkelová obrátila proti Hollandovi.

Tentokrát to byla ona sama, kdo prohlásil, že by neměla panovat žádná tabu v choulostivém výběru mezi tvrdými opatřeními, před nimiž stojí evropští lídři, zatímco čekají, co se stane v Řecku a Španělsku a plánují další kroky pro nejspíš převratný summit, který se uskuteční koncem tohoto měsíce.

Merkelová zřejmě chtěla chytit za slovo nejen Hollanda, ale i celou Francii. Oznámením, že seznam úkolů eurozóny nemůže být žádným způsobem cenzurován, měla na mysli předložení návrhů k radikálním, federalistickým krokům zahrnujícím postupnou ztrátu suverenity nad rozpočtovou, daňovou, sociální, penzijní i pracovnětržní politikou ve snaze vybudovat v horizontu pěti až deseti let novou evropskou politickou unii.

Přelomový summit

USE – Spojené státy evropské – jsou zpět. Alespoň pro eurozónu. Myšlenka takovéto „politické unie“ postupující základní pravomoci Bruselu, Lucemburku a Štrasburku však vždy zacházela o několik kroků za to, o čem byli Francouzi ochotni uvažovat.

Ale Berlín dává najevo, že pokud to má schytat za chyby jiných, bude třeba podniknout postupné, avšak podstatné integrační kroky směrem k bankovní, fiskální a v neposlední řadě i politické unii v eurozóně.

To je kontroverzní a sporná představa, které sama Merkelová nebyla vždy zrovna nakloněna. Avšak uprostřed žáru krize dnes ukazuje, že jinou alternativu nevidí.

V příštích třech týdnech budeme svědky horečné aktivity, kdy bude kvarteto nejvyšších unijních vyjednavačů létat z jednoho hlavního města do dalšího ve snaze zjistit maximum možného.

Předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, lucemburský předseda vlády a dlouholetý šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker a šéf Evropské komise José Manuel Barroso představí tento projekt na summitu eurozóny, který se bude konat 28.-29. června. Všichni čtyři jsou oddanými evropskými federalisty.

Před summitem proběhnou osudné řecké [17. června] a francouzské [10. a 17. června] parlamentní volby, zatímco španělskému bankovnímu sektoru bude utíkat čas. Podle španělského ministra financí Luise de Guindose se o osudu eura rozhodne v následujících týdnech ve Španělsku a v Itálii.

Ani kvantový skok v integraci však v krátkodobém horizontu nezachrání Řecko ani španělské banky, nedá do pořádku Itálii a krizi eura také nevyřeší.

Lídři balancující na hraně se svými telefonáty na poslední chvíli – které charakterizují „krizový management“ posledních 30 měsíců - by nakonec mohli vyčerpat svůj čas.

Ale doufají, že představením střednědobé strategie fiskální a politické unie v eurozóně přesvědčí finanční trhy o svém odhodlání zachránit euro, o tom, že je zavedení jednotné měny nezvratné a že horečka opadne.

Dopad „projektu“ bude v případě realizace ohromný.

Pozor na dvourychlostní Evropu

Logicky by bylo zapotřebí přijmout novou evropskou smlouvu. To by bylo vražedné. Možná by byla zapotřebí i nová německá ústava, což může být důkazem, že jde o krok směřující příliš kupředu.

V současné době neustále zmiňovaný „demokratický deficit“ ve fungování EU by exponenciálně narostl bez radikální změny výběru vlády eurozóny. Jaký smysl by mělo volit vládu například ve Slovinsku, když by se v rámci politické unie eurozóny rozhodovalo o daních, výdajích, důchodech či politikách trhu práce v Bruselu?

Výsledkem by byla mnohem více rozdělená dvourychlostní Evropa s rozhodovacím centrem v eurozóně, a nikoliv v EU 27 či 28 členských států.

Propast mezi Británií a evropským jádrem by se mohla ukázat jako nepřemostitelná, což by vytvářelo jen vzájemnou nevraživost a nakonec ukončilo nešťastné britské koketování s EU, ačkoliv „politická unie“ je přesně to, co David Cameron a George Osborne z hlediska „neúprosné logiky“ vyplývající ze společné měny doporučují.

Třetí rok zápasu s krizí mají evropští lídři před sebou stále radikálnější volbu – smrt eura, či zrod nové evropské federace.

Instituce

Čtyři bruselské priority

Tajný plán pro novou Evropu“ – Die Welt ve svém nedělním vydání odhalil projekt šéfů evropských institucí. Podle informací berlínského deníku připravují předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a šéf euroskupiny Jean-Claude Juncker plán, který by měl být projednán na zasedání Evropské rady ve dnech 28. a 29. června a který se zaměřuje na čtyři velká témata:

strukturální reformy, bankovní unii, fiskální unii a politickou unii. (…) Pokud se sedmadvacet členských států dohodne, bude výsledkem zcela nová Evropa.

Německé vládě bude nejvíc vadit fiskální unie, domnívá se Die Welt. Berlín si pod tímto termínem představuje přísnější politiku úsporných opatření, to znamená větší rozvoj rozpočtového paktu. V současnosti diskutovaný návrh fiskální unie naopak počítá se společnou odpovědností za deficity členských států, tedy s eurobondy, což Německo vždy odmítalo.